Katastrofických scénářů před francouzským referendem přibývá
Je neuvěřitelné, kolik katastrofických scénářů se vynořilo v poslední době. Co vše by se mohlo stát, kdyby Francouzi odmítli v referendu na konci května schválit evropskou ústavní smlouvu! Bývalý šéf Evropské komise Romano Prodi mluví o pádu Evropy. Hovoří se o stagnaci, zablokování rozhodovacích procesů v EU, či dokonce i o možném rozpadu toho, co již v unii funguje. Hlavní ekonom Deutsche Bank Norbert Walter připouští možnost spekulativních útoků na měny deseti nových členských zemí EU, tedy včetně koruny. Důvod? Spekulanti budou předpokládat, že odmítnutí ústavy ve Francii povede k odkladu vstupu nováčků do eurozóny.
Průzkumy ukazují, že francouzští odpůrci ústavy zatím skutečně mají převahu. Nervozita stoupá. Koneckonců o tom svědčí i verbální útok dvou poslanců Evropského parlamentu na Václava Klause. Vypadá to, jako kdyby jejich akce byla namířena spíš do Francie než do Česka. Francouzští kritici ústavní smlouvy jsou orientovaní spíše levicově, takže obrana Evropy před „ultraliberálním“ českým prezidentem může ve Francii působit sympaticky. Uvažovali takto europoslanci? Jejich útok jinak postrádá logiku, protože Klausovi může pomoci - dodá mu další argumenty pro tvrzení, jak nás chtějí v Bruselu omezovat.
Štrasburští poslanci bezpochyby byli oprávněně znepokojeni tím, s jakými přehnanými výtkami vůči ústavě Klaus přichází a jak na české politické scéně není nikdo schopen - z těch či oněch důvodů - prezidentovi čelit. Pustili by se ale europoslanci do podobné akce nebýt oné nervozity před francouzským referendem?
Zastánci evropské integrace by se však neměli nechat strhnout k nepřiměřené skepsi. Evropskou unii přece nemůže položit na kolena svobodné vyjádření vůle občanů, ať už v malé zemi či takovém velkém státě, jakým je Francie. Pokud by měl odmítavý verdikt vůči ústavě ve francouzském referendu způsobit pád unie, svědčilo by to pouze o tom, že EU stojí na hodně vratkých základech. Tak tomu ovšem není. Evropané by neměli být žádnými padavkami. V minulosti už ostatně ustáli nejednu krizi.
Samozřejmě - lepším řešením je krizi se vyhnout. Odmítnutí ústavní smlouvy by mohlo zpochybnit spolupráci na nadnárodní úrovni v tak klíčových oblastech, jakými jsou justice, vnitřní bezpečnost či společná zahraniční a bezpečnostní politika. Méně důležité jsou komplikace, které mohou nastat v rozhodovacích mechanismech, neboť prozatím zůstanou v platnosti složitá pravidla pro hlasování podle smlouvy z Nice.
Nepřehánějme však. Proč by třeba neměl nadále fungovat jednotný vnitřní trh? Společná měna euro může dočasně pocítit jistou slabost, která by se ostatně evropským exportérům hodně hodila. Není zde ale žádný logický důvod pro nějaký rozpad měnové unie. Možná že se odloží nebo zcela zavrhne další liberalizace služeb. To není právě důvod k oslavám, ale také se kvůli tomu hned nemusíme jít porozhlížet po krematoriu.
Nervozita je zbytečná, ale možná je dobře, že se o možných dopadech francouzského „ne“ ústavní smlouvě začíná uvažovat už dnes. Můžeme fandit stoupencům ústavy, ale je dobré mít alespoň v náznacích připraveny přijatelné scénáře pro případ, že to dopadne jinak. Když už jednou krize přijde, je nutné přijmout, že asi ne vše se dělalo správně. Krize by měla být počátkem nové etapy, nikoliv definitivním koncem.
Francouzské „ne“ by přineslo jedno zásadní dilema - má vůbec smysl, aby se pokračovalo ve schvalování ústavy v dalších členských zemích? Už dnes se objevuje názor, že referenda v jiných státech by se měla zrušit. Když ústavní smlouvu odmítne tak významná země jako Francie, nemůže být dokument přijat.
Takovéto uvažování není šťastné. Francie je významnou zemí, která se přičinila o nadějný projekt evropské integrace, díky němuž skončilo období opakovaných krvavých soubojů mezi velmocemi na starém kontinentě. Francouzi si jistě zaslouží, aby tuto skutečnost ocenili třeba i skeptičtí Středoevropané. Na druhé straně není možné, aby se o evropských projektech rozhodovalo pouze ve Francii. Je třeba dát možnost také občanům dalších států, aby se vyjádřili. Pokud by pak Francie zůstala jedinou nebo jednou z mála zemí, které ústavní smlouvu odmítnou, je zde stanovena procedura, co má následovat - jednání s Paříží a případně ostatními metropolemi o dalším postupu.
