Ratingová agentura Moody’s minulý týden prudce snížila rating řeckého vládního dluhu, a to hned o tři úrovně. V případě, že už se v tom stejně jako většina komentátorů ztrácíte – tentokrát klesly řecké dluhopisy až k ratingu Caa1, který se nachází na úrovni té nejnižší spekulativní žumpy.
Pro představu, stejné hodnocení dluhu má například komunistická Kuba, přičemž historicky došla téměř polovina států s tímto ratingem nakonec k bankrotu. Šance, že Řecko nakonec bude muset restrukturalizovat svůj dluh, je tedy teoreticky padesát na padesát.
I když poprask kolem snižování ratingu už dnes málokoho zvedne ze židle, ve skutečnosti se zdá být šance na řecký bankrot odpovídající, ne-li ještě mnohem větší. Zástupci Evropské unie, Evropské centrální banky a MMF sice zrovna v těchto dnech v Aténách jednají o nové půjčce ve výši dvanácti miliard, dírou v peloponéské loďce ale protéká příliš mnoho vody a táhne ji ke dnu. Například Martin Wolf z deníku Financial Times si všímá, že v Řecku (stejně jako v jiných jihoevropských zemích a v Irsku) už v podstatě začal pomalý run na banky, který v tuto chvíli financují centrální banky stabilních zemí. Svou myšlenku vysvětluje na příkladu, v němž si řecká centrální banka půjčí peníze od té německé, aby je pak rozdělila mezi řecké privátní finanční domy, kterým se mezitím podlamují kolena úbytkem klientů.
Částečně se tím vysvětluje, proč je německá politická reprezentace stále tak ochotná udržovat Řeky na kapačkách. Nejenže německé banky drží obrovské pozice v řeckých dluhopisech, ale svou úlohu sehráli i centrální bankéři (viz graf). Přitom konkrétně Němci si berou své peníze zpět i s úroky. V privatizaci, kterou Atény spustily za účelem získání více zdrojů do státní kasy, je právě Německo velmi úspěšné. Deutsche Telekom například získá podíl v největším řeckém telefonním operátorovi.
