Pohřební služby už před Vánocemi avizovaly, že projednávání změn zákona o pohřebnictví rozhodně nebude nuda. A nebyla. Když si třetí lednový týden komunističtí poslanci vyžádali před prvním čtením novely přestávku (prý pospíchali na vietnamskou ambasádu), ministryně pro místní rozvoj Karla Šlechtová zareagovala před novináři trochu emotivně: „Je to podraz, jestli to neprojde, tak všichni umřeme a budeme v papírových rakvích a ruce nám budou čouhat ven.“
Ministryně měla patrně na mysli rakve sice papírové, ale méně než pětivrstvé. „Její“ novela totiž papírové rakve povoluje, ale stanovuje pro ně požadavek alespoň pěti vrstev, aby z nich nebožtíci nepropadávali. To však není tak podstatné. Pro Šlechtovou je novela zákona o pohřebnictví z nějakého důvodu prioritou, prosadit ji ale nebude patrně nic jednoduchého. Velká část pohřebních služeb se proti ní sešikovala a tvrdí, že nová norma je plná nesmyslů.
Plody se mohou pohřbít
Pohřební služby nezpochybňují, že novela zákona, který se neměnil 15 let, je potřeba, neshodnou se ale s úředníky na podobě regulace. To, co ministerstvo chápe jako větší důraz na osobní svobodu mrtvého a pozůstalých, berou pohřební služby jako pokus státu obnovit pohřby „svépomocí“. To, co úředníci prezentují jako způsob zamezení nekalým praktikám v oboru, označují za šikanu. Pravda bude asi někde „mezi“. Služby si logicky hájí svůj byznys a výsadní postavení v něm, na druhé straně ministerstvo patrně příliš profesním organizacím nenaslouchalo, protože v novele jsou v praxi těžko splnitelé požadavky.
Jedna ze zásadních novinek zákona se týká pohřbívání mrtvě narozených dětí a plodů, které dosud končily ve spalovně nemocničního odpadu stejně jako třeba amputované končetiny. Podle novely by rodiče měli mít nezpochybnitelné právo se do 96 hodin rozhodnout, zda chtějí děti pohřbít. Dosud tak mohli učinit, jen pokud měl plod nad 500 gramů, a často i nad touto hranicí určenou zákonem jim ovšem nechtěla zdravotnická zařízení tělíčka vydávat.
Přečtěte si reportáž o stavu pohřebního byznysu v Česku:
Vaše smrt, naše radost. I funebrákům zvoní umíráček
Proti tomuto novému paragrafu lze jen těžko něco namítat. Jenomže autorem novely je úředník Tomáš Kotrlý, dříve šéf spolku Tobit, jenž měl smlouvy s nemocnicemi, ve kterých pro rodiče zajišťoval pohřby mrtvě narozených dětí, za což inkasoval státní příspěvek pět tisíc korun – to je jediná sociální dávka, která po zrušení plošného pohřebného v roce 2008 zůstala. Zákon o pohřebnictví se rázem dostal na první stránky novin, ale v jiných souvislostech, než by se ministerstvu líbilo.
Vázaná kniha od Marie Terezie
Novela skutečně přináší nové povinnosti pohřebních služeb, které působí trochu zvláštně. Nakládání se zemřelými by měla například pohřební služba detailně evidovat ve formě svázané knihy. „Víte, jak by ta kniha byla velká a objemná, aby obsáhla vše, co si MMR vymyslelo? Délka asi metr naležato, u větších firem by obsahovala několik svazků ročně. Přitom průkazně a pravdivě lze již dnes vše vést v elektronické podobě,“ rozčiluje se ředitel litoměřického pohřebního ústavu Auriga Petr Rambousek. Argument ministerstva, že povinnost vést evidenci pohybu s mrtvými těly ve formě vázané knihy zavedla už Marie Terezie jako nejlevnější a nejspolehlivější způsob, nezní právě přesvědčivě. Předseda Sdružení pohřebnictví Ladislav Kopal, jehož pohřební služba z Jablonce nad Labem vypraví ročně kolem 600 pohřbů, upozorňuje, že jen na takovou agendu bude muset zaměstnat jednu administrativní sílu.
„Když projde novela v navrženém znění, pohřební služby zdraží, ne že ne. Mimo jiné si budou si muset pořídit místnost, kde si budou moci pozůstalí zemřelého sami obléknout a upravit,“ říká Kopal. Nehledě na to, že o to pozůstalí podle jeho zkušeností celkem logicky nestojí a ani by obléci nebožtíka sami nedokázali, tato místnost bude muset být pro tyty účely zkolaudovaná, což znamená stavební povolení, a tedy boje s úřady. „Jelikož tato místnost bude určená pro vstup veřejnosti, musí být bezbariérová, mít toalety zvlášť pro muže, ženy a postižené. Doporučeno je také nerez vybavení, klimatizace, měla by tam být i nějaká odpočívárna. Potom se budou vyžadovat vstupní a výstupní čisticí filtry, hygienické pomůcky, takže nakonec to bude obnášet stavbu typu bytu 2+1. Rázem je z toho dvoumilionová investice,“ upozorňuje Kopal.
A takových hororových věcí je prý v novele víc. „Například že exhumaci lze provést, jen když zemřelý souhlasí. To se má podle představ ministerstva udělat registr, kde budou lidé během života vkládat své souhlasy s exhumací? Mimořádně povedená je také myšlenka výkopu hrobu svépomocí. Bude-li se tohoto pozůstalý dožadovat, jsem povinen zajistit mu proškolení, vykolíkovat potřebný pozemek, zapůjčit nářadí, zajistit odborný dohled, zajistit odvoz hlíny atd.,“ kroutí hlavou Kopal.
Přečtěte si exkluzivní rozhovor týdeníku Euro:
Když běží zajímavý seriál, lidé méně umírají, říká šéf Pohřebního ústavu
