Mandatorní výdaje se postupně stávají pastí české ekonomiky. Příčin je několik. Především je to ovšem hypertrofie sociálních výdajů na úkor skutečného stavu ekonomiky. A tak, i když se životní úroveň občanů ČR i díky sociálním transferům neustále zvyšuje, výkon hospodářství tomu ani zdaleka neodpovídá.
Není proto divu, že se ze stále více míst, a to včetně zahraničních, ozývá kritika, že Češi žijí nad poměry. Evropská komise, Mezinárodní měnový fond či Světová banka vyslovily svá varování, ta se zatím bohužel v politické praxi našeho státu nijak neuplatňují. Naopak, mandatorní výdaje stále rostou. Na čistě sociální výdaje tak jde jenom ve státním rozpočtu na příští rok padesát tři haléře z každé koruny. To ale není vše. Mezi mandatorní výdaje v širším slova smyslu patří i tzv. quasi mandatorní výdaje. Těmi jsou souhrnně označovány všechny výdaje, které musí stát ze zákona vyplatit. Patří mezi ně především podpora stavebnímu spoření, hypoték a další podobné výdaje. Stát tak při schvalování státního rozpočtu rozhoduje maximálně o dvaceti haléřích z každé koruny. Stát se tak dostává do situace, kdy musí maximálně omezovat další výdaje, včetně výdajů na vlastní investiční činnost. Tím se vláda dostává do finanční pasti, protože není schopna plnit ani vlastní programové prohlášení. To znamená, že nemá dostatek prostředků na tvorbu vlastních programových priorit a rezortních politik. Tím vlastně přestává plnit svou politickou funkci, neboť se stává pouhým přerozdělovačem peněz. Druhou, neméně slepou uličkou je vytváření deficitních rozpočtů. To je přesně případ menšinové vlády ČSSD, ale i současné koaliční vlády. Vláda sice zásluhou deficitu dokáže některé nejvýraznější potřeby státu realizovat, ovšem za cenu vytlačování investic soukromých. Banky totiž mají větší jistotu z nákupu státních dluhopisů než z poskytování úvěrů soukromému sektoru. Tím se dostává soukromý sektor do finanční krize, což má negativní dopad na růst ekonomiky a tím pádem i na daňové výnosy. Začarovaný kruh pak dokončuje nutnost zvyšovat daně na pokrytí mandatorních výdajů, což opět znamená zvyšování nákladů a tedy zpomalování ekonomického růstu. Jedinou možností, jak z bludného kruhu uniknout, je reforma veřejných financí, která by rozpínavost sociálního státu omezila na možnosti ekonomiky. Reforma vzešlá z týmu poradců ministra financí je dobrým začátkem. Začátkem proto, že se zatím nedotýká nejchoulostivějšího problému, kterým je penzijní reforma. Některá navrhovaná opatření, jako je omezení valorizace důchodů na růst inflace a nikoli na růst mezd, totiž mohou přinést sice určité úspory, na druhé straně mohou přinést sociální pnutí, a to bez ekvivalentního efektu, kterým by byla celková důchodová reforma. Zároveň není jisté, co se z navrhované reformy veřejných financí podaří prosadit. Zatímco odhad ministerstva financí týkající se úspor v mandatorních výdajích počítá s celkovou částkou až 45 miliard korun ročně, ministr práce a sociálních věcí Zdeněk Škromach hovoří maximálně o čtyřech miliardách, které může ušetřit.
Vývoj deficitu státního rozpočtu (v miliardách Kč)
2002 2003 2004 2005 2006
Původní vládní scénář -63 -111 -137 -147 -151
Reforma (mírnější varianta) -63 -111 -111 -109 -106
Reforma (drsnější varianta) -63 -111 -85 -79 -71
Pramen: MF
