Po čtyřech letech důchodu zpět v procesu
Jsou manažeři, kteří plynule přecházejí z firmy do firmy podle nabídek. Na druhém pólu stojí lidé, kteří jsou celou kariéru věrni jedné firmě. A mezi ně patří i staronový šéf největších domácích oceláren Svatopluk Velkoborský. Nové huti, kam se vrátil letos v dubnu, s výjimkou prvních tří let v rokycanských Železárnách Hrádek zasvětil celou svoji profesní dráhu. „Požádali mě, abych znovu nastoupil, a já vím, že je to to poslední, co mohu pro Novou huť udělat, zdůraznil osmašedesátiletý ředitel, který si již čtyři roky užíval zaslouženého důchodu. „Velkoborský je zkušený praktik, který velmi dobře zná fabriku, a naprosto poctivý chlap, chválí šéfa Nové huti ředitel poradenské společnosti Metalconsult Jan Kahovec.
Rodák ze Šumavy nastoupil po absolvování ostravské Vysoké školy báňské na umístěnku do Železáren Hrádek. Dnes je za svoji zkušenost vděčný. Vydržel zde tři roky a během nich se s podnikem seznámil do všech detailů. „Je dobré nastoupit na začátku v malém podniku, protože člověk pozná všechny vazby. Těžím z toho dosud, vysvětlil Velkoborský. Pak přestoupil na sever Moravy. Jeho manželka, s níž se seznámil ještě na škole, je Ostravačka a přemluvila ho, aby přišel do jejího rodiště. Budoucí generální ředitel začal nejprve jako mistr a postupně vystřídal všechny pozice ve válcovně. Vypracoval se až na šéfa provozu válcovacích tratí.
Na počátku sedmdesátých let začal mít kádrové problémy a byl sesazen, ale o dvacet let později přišla satisfakce. Bylo mu nabídnuto křeslo vedoucího závodu, krátce nato se stal podnikovým ředitelem. „Nejprve jsem se zbavil všech, kteří se různě zkompromitovali a nemysleli to s hutěmi dobře. Pak jsem si vytvořil opravdu mimořádně dobrý tým lidí, vzpomíná. Dnes říká, že těch pět let do roku 1995 bylo výjimečně dobrých. Za tu dobu se Nová huť vypracovala na šesté místo žebříčku TOP 100. Nebylo to úplně nejjednodušší, podnik se potýkal s řadou problémů, například se musel vyvázat ze vztahů s Ruskem, což rozhodně nebylo zadarmo. Nakonec se povedlo.
Jenže pak se Svatopluk Velkoborský musel vzdát svého postavení. Odvolal ho tehdejší ministr průmyslu a obchodu Vladimír Dlouhý a jako důvod uvedl jeho důchodový věk. Je pravda, že Velkoborskému bylo v té době již třiašedesát, ale to zřejmě nebylo rozhodující. Kamenem úrazu byl závod Vysoké pece. Ten tehdy ještě patřil jenom Nové huti a sousední Vítkovice měly svůj. Provoz bylo ale nutné z ekologických důvodů uzavřít a někdejší ředitel Václav Pastrňák s tím souhlasil jen pod podmínkou, že bude moci odkoupit třetinový podíl ve vysokých pecích Nové huti. Ministr Dlouhý s tím souhlasil, ale Velkoborský nechtěl na tuto myšlenku přistoupit. A to mu zlomilo vaz.
Šel tedy do důchodu. Nakonec se mu to líbilo, měl konečně čas na rodinu a své záliby. Věnuje se totiž rád téměř všem řemeslům, s oblibou vyřezává, zahradničí, spravuje auta. Piplá sedmatřicet let starého pionýra, na němž dodnes jezdí. V horách má rodina chatu a v restituci získala kousek lesa, a tak se o něj penzionovaný ředitel staral. K domácím pracím patří i péče o dvě velké zahrady. Na jedné z nich roste sedmdesát jabloní a z jejich plodů si nechává Velkoborský pálit calvados. „To všechno mě baví, a tak jsem byl doma spokojený, říká.
Letos na jaře však byl odvolán management Nové huti a za Velkoborským přišli členové dozorčí rady a požádali ho, zda by se nevrátil. Nemohl odmítnout, i když si uvědomuje, že vzhledem k věku ho náročná funkce bude fyzicky vyčerpávat. Manželka se s jeho rozhodnutím smířila, syn lékař s ním však absolutně nesouhlasil. Velkoborský totiž práci věnuje téměř všechen svůj čas včetně sobot a nedělí. Svůj mandát však vnímá jednoznačně – příprava Nové huti na privatizaci – a jen do konce letošního roku.
K návratu měl ještě jeden dobrý důvod: chtěl popohnat náběh největší domácí ocelářské investice – minihuti, která je jeho dítkem. „Jsem rád, že jsem zpět a mohu vstoupit do procesu a pomoci minihuť rozběhnout, konstatuje. Velkoborský totiž projekt vymyslel, vyběhal a dohodl financování s International Finance Corporation (IFC). „Řekl jsem IFC, že se vracím, protože cítím odpovědnost za úvěr, když jsem ho vyjednal, vysvětluje.
Návrat byl plný samých nepříjemných překvapení. Když Velkoborský fabriku opouštěl, měla podle jeho slov závazky jen za deset milionů korun, nyní jsou devítimiliardové. „Nová huť je přeúvěrovaná a nemá žádné likvidní prostředky. IFC už nemělo od konce roku 1998 důvěru k předchozímu managementu, a tak neuvolnilo poslední tranši úvěru ve výši dvanácti milionů dolarů, a proto se to muselo financovat z provozních peněz. Navíc se peníze daly do některých neplánovaných investic, dodávalo se nezajištěně a problémy s nedobytnými pohledávkami se řešily kapitalizací. To vše přineslo obrovskou ztrátu a snížení likvidity o tři miliardy korun, stěžuje si novopečený ředitel a předseda představenstva.
Svatopluk Velkoborský v žádném případě nepřipouští možnost bankrotu Nové huti. Říká, že kdyby se ocelárny zastavily, byla by to katastrofa pro celý region. Plán má jednoduchý: prodat zbytečné kapitálové podíly a podnik potom rozdělit na část hutní a část služeb. „Nová huť musí z problémů byť i s odřenýma ušima vybruslit. Držím se hesla: Padneme až poslední, zdůrazňuje ředitel.
