Pakeha není bůh

Z Nového Zélandu se ozval s dalšími postřehy náš spolupracovník Frank Reiss

(text)
Tyto řádky píšu ve městě Dunedin, které se chlubí první univerzitou na Novém Zélandu, zvanou Otago University. Město založili v polovině devatenáctého století skotští přistěhovalci, a proto architekturou hodně připomíná starou vlast.
Není to tady nic neobvyklého. Víte, jaký je rozdíl mezi obyvatelem britských ostrovů a Britem usazeným na Novém Zélandu? Zatímco ve Velké Británii je po slavném vojevůdci pojmenováno jídlo - Beef Wellington, Novozélanďané po něm pojmenovali hned své hlavní město. Wellington není ovšem víc nežli klon jiných podobných metropolí, stavěných v architektonickém stylu globalizace, takže ho hned opustíme.

Jak Tasman chytračil

Z Wellintonu se lodí dostanete na Jižní ostrov - ten větší ze dvou, které tvoří Nový Zéland. I když ostrovy jsou u sebe tak blízko, že je z jednoho na druhý vidět, plavba trvá tři hodiny, protože loď musí kličkovat členitým pobřežím (o to je však plavba zajímavější). Trajekt zakotví v Pictonu. Je to malé městečko s velkým výběrem rekreace - camping, plachtění a všechny myslitelné vodní sporty.
My jsme ale zvolili Nelson - další město, které nese jméno pýchy bývalého impéria. Vlastně se mohlo jmenovat jinak, a to po Abelu Tasmanovi - mořeplavci, kterého v 17. století Holanďané pověřili, aby prozkoumal pobřeží na němž dnešní Nelson leží. To tenkrát znamenalo prozkoumat, je-li tam voda, zvěř a jiná obživa, jaké je podnebí a co domorodci … Jinými slovy: jestli stojí za to přisvojit si toto místo a začít ho „developovat“ ve prospěch té či oné evropské země. A tak Abel Tasman poslal pár svých lidí na břeh. On sám něco tušil, a proto zůstal raději na lodi. Maorům se cizokrajná návštěva nezdála, a tak se čtyři průzkumníci nevrátili živí a Abel Tasman musel hledat štěstí jinde. A tak se osídlení povedlo až Britům o dvě stě let později.
V Nelsonu naleznete ulice pojmenované po vojevůdcových lodích, jeho generálech a níže postavených smrtelnících, připomínající „the old country“, ze které hodně Nelsoňanů pochází. Ulice také připomínají britské válečné úspěchy - Waterloo, Trafalgar a jiné, která poraženým, zejména Francouzům, již tak lichotivě neznějí. Ale co, dobrý croissant v hezké kavárně či dobrý „pařížský“ oběd v restauraci na Trafalgar Street dají zapomenout na dávná ponížení.

Proč lodě neodpluly

Z Nelsonu je to autobusem deset hodin jízdy po západním pobřeží do osady Franz Josef Glacier. A je to jízda tak nezapomenutelná, až mnozí litují, že jinak vyčerpávající cesta tak brzy končí. Hory z jedné a moře z druhé strany, řidič vtipně a zasvěceně ukazuje krajinu, kterou kvůli drsnému podnebí a ne zrovna přátelskému chování domorodců bílý člověk kolonizoval se zpožděním. Maoři se nechtěli jen tak zbavit země, jejíž místy velehorský terén vytvořil legendy o zde sídlící nadpozemské moci.
Druhá polovina devatenáctého století přinesla zlatou horečku, a to již bílého člověka žádná hrozba nezastavila. Druhá zlatokopecká vlna přišla v šedesátých letech minulého století. Lodě, které připluly za docela jiným komerčním účelem, často nemohly odplout. Celé posádky jednoduše zdrhly a daly se na cestu zlatého opojení. Dnes se zde ještě v malém množství zlato těží, vetšinou však narazíte na těžbu vysoce kvalitního uhlí, které je lukrativním exportním artiklem.
Franz Josef je jedním ze dvou nejznámějších ledovců na Novém Zélandu. Zatímco pobřeží se pyšní deštným pralesem, naprší zde až sedm metrů za rok, Franz Josef obdrží ročně až třicet metrů sněhu. Ten udržuje ledovec Františka Josefa při životě, aby neroztál jako se kdysi jeho monarchie. V rámci globálního oteplování ten ledovec beztak taje, jen díky sněhu snad pomaleji. Jak přišel František Josef k ledovci tak daleko od Schönbrunu? Objevil ho za vlády mocnáře jistý Rakušan.
V osade Franz Josef nabízejí zážitek vskutku výjimečný - výlet helikoptérou na sněhové pole. Možnost „zkusit si, jaký je to pocit stát na skutečném sněhu“. Tady je prostředek léta a ti, kdo nám tuto radost nabízeli, netušili, že jsme utekli ze zasnežené a zamrzlé Evropy. Chtěli za to pouhych 250 novozélandských dolarů. Tak jsme jim slušně poděkovali.

Ani 166 let nestačí

Na trase po západní části jižního ostrova (tedy v délce téměř tisíc kilometrů) může cestovatel pozorovat, ze hodně osad má původní maorská jména, jako například Te Anau, Manapouri a Waikaia. Zatímco na východnímm pobřeží mají předominantně jména anglická. Queenstown, Dunedin (skotské jméno pro Edinburg), Christchurch. Důvodem byly mimo jiné mnohem nehostinnější přírodní podmínky, kolonizace byla na východním pobřeží jaksi snazší. Krvavé šarvátky a bezohledné osídlování nám řidič (anglosaského původu) popisuje s lehkostí baviče. Je to už tak dávno a podle jeho optimismu vše bude „all right, mate“.
Příjemnější intermezzo: Daleko na jihu Jižního ostrova leží Queenstown. Propagační materiál praví, že jde o jedno z nejhezčích lázeňských míst na světě. Nestává se často, aby reklama nepřeháněla. Co jsme o Queenstownu četli, to vyplnil. Z okna našeho hotelu jsme se dívali na „waterfront“, kde právě probíhal sobotní trh, a pozorovali jsme jak čtyři maorské děti (jak jsme se později dozvěděli tři bratři a jejich sestra, kterým bylo mezi šesti a dvanácti roky) předváděli tance a zpěvy svého národa ke štědrému uznání přihlížejících. Mezitím tatík o pár kroků dále prezentoval maorské řezbářské umění.
Dne 6. února Nový Zéland slaví Waitangi Day. Připomíná podepsání, dle Novozélanďanů, nejdůležitějšího dokumentu v krátké historii země. V povědomí Novozélanďanů znamená začátek nového národa, který vytvořili na jedné straně „Pakeha“, to jest bílý člověk, a Maorové, tedy starousedlíci. Je tomu už 166 let, kdy byla na palubě britské válečné lodi smlouva mezi Maory a Brity parafována. Ani 166 let však nestačí, aby jedna strana nevyčítala druhé, že klauzule dohody neplní.
Pakehovi je vyčítáno, ze tento dnes dominantní partner (jak co do počtu, tak v ekonomickém postavení) vykořisťoval a utlačoval druhého smluvního partnera, a to bez skrupulí a ve velkém rozsahu. Podle Maorů se tak děje doposud, i když připouštějí, že se vláda snaží o nápravu. Pakeha zase namítá, mimo jiné, že je sice pravda, ze Maorové tady byli přibližně o tisíc let dřív, ale že oni sami sem také jednoho dne přivandrovali (což ostatně Maorové nepopírají). To ovšem neznamená, že by měli mít tolik práv, kolik by jich Maorové mít chtěli. V praxi by to mělo vypadat tak: neměli by si nárokovat půdu, hory a mořské dno jenom proto, ze pro ně tato místa, kterých je na Novém Zélandu bezpočet, mají posvátný charakter, a tudíž nesmějí být používána k ekonomickému rozvoji země.
I vůdci Maorů však odsuzují pesimismus jak svých, tak bílých politiků, kteří tvrdí, že čas, kdy se naplní myšlenka Waitangské smlouvy, to jest velkoryse přivítat a přijmout nové přistěhovalce do této země, je ještě daleko. Snad mimo „plány“ obou skupin bude „duch Waitangu“ naplněn něčím, s čím ani jedna ze smluvních stran asi nepočítala: V polovině všech maorských manželství je jeden z partnerů Pakeha.