Pobaltí řeší problémy s ruskými menšinami
Až Litevci zamíří 13. června k volbám do Evropského parlamentu, budou zároveň volit novou hlavu republiky. Teoreticky se jí může znovu stát Rolandas Paksas, který předtím musel z prezidentské funkce odstoupit v důsledku první dokončené procedury „impeachmentu“ v Evropě.
Úspěch Paksase v prezidentských volbách by asi leckoho v Evropské unii vyděsil. Tento politik je obvykle zařazován do jedné řady populistů společně s polským Andrejem Lepperem či slovenským Vladimírem Mečiarem. Svůj minulý mandát musel předčasně ukončit kvůli tomu, že pro sebe údajně získával neoprávněné finanční výhody a vyzrazoval státní tajemství. Dokonce se spekulovalo o jeho propojení s ruským organizovaným zločinem.
Paksasovi se ale především vyčítá, že ilegálním způsobem zajišťoval litevské občanství ruskému podnikateli, který financoval jeho volební kampaň. Byl to přitom právě Paksas, kdo se profiloval jako čistý politik, který konečně zatočí se zkorumpovaným prostředím. Sám exprezident vidí své odvolání jako spiknutí elit proti „muži lidu“.
Možnost opětovného Paksasova úspěchu je pochopitelně noční můrou i pro tradiční litevské politické síly. Proto bylo nutné postavit proti „litevskému populistovi“ silného kandidáta. Algirdas Brazauskas nepřicházel v úvahu, protože nyní šéfuje vládě. Bývalý prezident Valdas Adamkus, 77letý politik, který se před časem vrátil z emigrace ze Spojených států, dlouho váhal. Nakonec do volebního klání vstoupil, byť už jednou s Paksasem prohrál. V současnosti je však Adamkus hlavním favoritem voleb.
Ruské nástupiště.
V Paksasově případě vyplouvá kontroverzním způsobem na povrch skutečnost, že Rusko hraje v životě pobaltských zemí nadále významnou roli, ať už ji pozorovatelé hodnotí pozitivně či negativně. Baltské republiky se po vstupu do EU mohou stát nástupištěm pro ruské podnikatele, kteří míří do unie. To může znamenat velkou ekonomickou příležitost pro oblast, mnoho lidí se ovšem obává, že situace využijí i mafie z ostatních bývalých republik Sovětského svazu.
Ať tak či onak, faktem je, že Rusové značně investují do pobaltských nemovitostí, ovládají významnou část energetického sektoru a také čtyři lotyšské i jednu litevskou banku. V centru pozornosti je ovšem zvláště situace místních ruských menšin, zvláště v Lotyšsku a Estonsku (v Litvě je Rusů podstatně méně). V Estonsku ruskojazyčné obyvatelstvo tvoří 29 procent, v Lotyšsku dokonce 35 procent. Kritici obviňují vlády v Rize a Tallinu z přílišného nacionalismu, jehož údajným projevem je i skutečnost, že velké části Rusů nebylo přiznáno státní občanství. V západních médií (kupříkladu v britském listu The Times) se objevují názory, že obě republiky po Rusech příliš přísně požadují znalosti místních řečí a národní kultury, přičemž třeba estonština je velmi těžký jazyk.
Na celou věc se však lze dívat úplně opačně: Estonsko a Lotyšsko pouze zápasí s tím, že v dobách Sovětského svazu byly vystaveny rusifikaci. Navíc se musí potýkat se zahraniční politikou Moskvy, která využívá problematiky ruských menšin v Pobaltí k prosazování vlastních politických cílů.
Dalším problémem byl přístup Ruska k enklávě v Kaliningradské oblasti přes litevské území, tento problém se však zřejmě podařilo i díky jednáním Moskvy s EU vyřešit.
Ekonomické zázraky.
Etnická různorodost v baltských zemích přispívá k politické roztříštěnosti. S tradiční nestabilitou koalic zápasí zvláště Lotyšsko. Lotyšská tisková agentura LETA v jedné ze svých analýz uvedla, že dělicí čáry se objevují nejen mezi příslušníky různých národností, ale také uvnitř pravice i levice. I v Estonsku se mluví o tom, že žádná vláda pravého středu zatím nebyla schopna dokončit svůj mandát, což je také varování pro současnou koalici.
Někteří komentátoři navíc soudí, že pobaltský populismus není výsadou bývalého litevského prezidenta Paksase, ale šíří se třeba i v Estonsku – označovaném za stát s nejotevřenější ekonomikou s největší tržní svobodou na území bývalého Sovětského svazu. Jako příklad se uvádí vládní strana Res Publica. Ne všichni však s tímto hodnocením souhlasí: Res Publica se sice neprosadila díky jasnému programu, jako spíše díky mladým tvářím a slibům, že zatočí s nečistou politikou, ale realizuje poměrně liberální politiku.
Navzdory politickým sporům jsou ekonomické výsledky pobaltských zemí obdivuhodné. Tito „tygři“ v posledních letech dosahují růstu hrubého domácího produktu kolem pěti až devíti procent. Na rozdíl od Česka, Polska či Maďarska nemají potíže s velkými rozpočtovými schodky a většinou plní kritéria pro zavedení eura. Jelikož tamní měny mají fixní kurs vůči euru (pouze Lotyšsko kurs zafixovalo vůči koši mezinárodních měn), teoreticky by jim nikdo neměl bránit v rychlém vstupu do Evropské měnové unie.
Nižší je však dosažená životní úroveň, která se - měřeno výší HDP na hlavu - pohybuje kolem 40 procent průměru EU.
Litva
- Počet obyvatel (v milionech) 3,4
- HDP na hlavu v poměru k průměru EU-15 (v %) 41,4
- Náklady na pracovní sílu (v eurech za hodinu) 2,71
- Míra nezaměstnanosti (v %) 11,7
- Saldo rozpočtu veřejných financí (v % HDP) -1,7
- Růst HDP v roce 2003 (v %) 8,9
Pramen: Financial Times
Lotyšsko
- Počet obyvatel (v milionech) 2,3
- HDP na hlavu v poměru k průměru EU-15 (v %) 36,6
- Náklady na pracovní sílu (v eurech za hodinu) 2,42
- Míra nezaměstnanosti (v %) 10,5
- Saldo rozpočtu veřejných financí (v % HDP) -1,8
- Růst HDP v roce 2003 (v %) 7,4
Pramen: Financial Times
Estonsko
- Počet obyvatel (v milionech) 1,3
- HDP na hlavu v poměru k průměru EU-15 (v %) 42,2
- Náklady na pracovní sílu (v eurech za hodinu) 3,03
- Míra nezaměstnanosti (v %) 9,5
- Saldo rozpočtu veřejných financí (v % HDP) +2,6
- Růst HDP v roce 2003 (v %) 4,8
Pramen: Financial Times
