Z citů a pocitů se stává významný činitel politické soutěže a podběrák na hlasy voličů
Ano, stává se to i jinde. Například loni v prosinci v Itálii, kde na premiéra Silvia Berlusconiho hodil útočník repliku milánského dómu a zlomil mu nos, dva zuby a poranil ret. My, Češi, máme jinou náturu. Když se za „první“ republiky partaje pustily do sebe, padaly nadávky i facky. Jedna druhé strhávala volební plakáty a kazila jí předvolební schůze, ale to bylo tak všechno. Po listopadu 1989 jsme si s tímto skromným instrumentáriem ještě několik let vystačili. Transformace země vyžadovala od jejich aktérů i kritiků přemýšlet a od politiků nabízet voličům nikoli barnumský humbuk, nýbrž pozornosti hodné myšlenky.
Jakmile však bylo „dotransformováno“, z nabídky politických stran se začaly pozornosti hodné ideje a vize vytrácet, protože jako by přestaly být naléhavě třeba. Čím však zaujmout a vyhrát volby, je-li myšlenek po málu? Inu, emocemi přece! A proto strany začínají proti sobě „mobilizovat“, stávají se „nulově tolerantními“, „myslí to upřímně“, straší „grosstapem“, novou „nocí dlouhých nožů“, „bolševickou“ hrozbou, či naopak „modrou potopou“. Z citů a pocitů, jež strany cíleně ve veřejném mínění rozněcují, se stává významný činitel politické soutěže a účinný „podběrák“ na hlasy voličů.
Emoce jsou však něco jako pověstný džin vypuštěný z lahve. Znovu ho lapit a do lahve vrátit vyžaduje šikovnost, již naše strany postrádají. ODS v letech 2002 a 2006 sice veřejnost emocionálně „vybudila“, ale v obou případech nedokázala přijít na vrcholu kampaně s takovou věcnou nabídkou, aby jasně vyhrála. „Řešení“ kdečeho, s nímž proplouvá ODS letošní volební kampaní, je však vyslovená „suchota“, kterou novinové inzeráty, s pokud možno hnusnou fotografií Jiřího Paroubka, ani billboardy, dělající si z něho legraci, v „budič“ emocí nepromění. Takovým „budičem“ naopak je už od loňských eurovoleb předseda ČSSD Paroubek, i když city a pocity, jež vyvolává, jsou často záporné a jejich „vedlejší efekty“ alarmující.
Začalo to loni na jaře házením vajec na mítincích ČSSD před eurovolbami. Kam se hnul Paroubek, vždy byla „náhodou“ připravená „munice“ a několik mladých lidí, kteří se jí ujali. Už od památného CzechTecu, proti jehož účastníkům zasáhla právě za Paroubkova premiérství policie, leží šéf ČSSD najmě mladým lidem v žaludku. Mají ho za prototyp „papaláše“, a už jen proto je pro ně ČSSD neakceptovatelná. Na vajíčkovém ostřelování a posléze na vajíčkovém „masakru“ na pražském Andělu se v pěticiferném počtu domlouvali na Facebooku. Prý spontánně, byť dle Lidového domu za aktivní účasti ODS a jejího „Modrého týmu“. ODS to tehdy rázně odmítla, ale jednoznačně to vyvrátit nedokázala. Loňská situace se nyní opakuje. S tím rozdílem, že právo svobodně vyjadřovat vlastní názor, na předem ohlášených shromážděních však omezené, je uplatňováno nikoli metáním vajec, nýbrž mnohem brutálněji. Na mítink ČSSD ve Slaném přinesli minulé úterý studenti i transparent s nápisem „Jmenuji se Paroubek a brzy budu první zastřelený prezident ČR“. V Kladně zase mezi účastníky podobného shromáždění kdosi hodil litrovou sklenici s utopenci, jež pouze náhodou nikoho nezranila. A den na to v Brně srazil podnapilý muž ranou do hlavy prvního místopředsedu ČSSD Bohuslava Sobotku tak, že ho z mítinku odvezla sanitka do nemocnice. Jak asi bude předvolební „diskuse“ pokračovat? Co když příště použije někdo místo pěsti pistoli?
Prezident Václav Klaus násilí na mítincích odsoudil. Do české demokracie prý nepatří. Účastníci mítinků by se měli zároveň zamyslet, zda k napjaté atmosféře nepřispívají, a média by neměla štvát strany proti sobě, prohlásil. Pokud jde o média, Paroubek zveřejnil, že ČSSD nebude až do voleb komunikovat se třemi předními deníky a dvěma týdeníky. Skvělé! Politické dusno bude zase o trochu dusnější. Šéf ČSSD dále pravil, že útok na Sobotku „je důsledek nenávistné kampaně ODS v režii Ivana Langera s jeho Modrým týmem, který výcvikem připomíná jakousi domobranu či Henleinovy ordnery“. Nepatřičná historická paralela, ale hlavně že protivníka pořádně pocáká, že ano? Nikoli účastníci mítinků, jak řekl Klaus, ale především politici by se měli zamyslet a přestat národ rozeštvávat. Petru Nečasovi se zdá, že ČSSD útok na Sobotku hystericky zveličuje. Chce tím snad naznačit, že rána do obličeje může být ekvivalentem diskuse? Nebyl to zdvořilý Nečas, ale mnoho jiných výtečníků, kteří už před léty zaseli do české politiky povýšenost, hrubiánství, ba bezohlednost, posmívajíce se tehdejšímu prezidentu Václavu Havlovi, když zdůrazňoval mravní kritéria. Dnes sklízíme to, co hrubiáni zaseli – politickou pakulturu až po ony rány pěstí do hlavy.
