Nedlouho po 44. výročí protestního upálení Jana Palacha začala kabelová televize HBO vysílat třídílnou minisérii Hořící keř, která vypráví o tom, co po tomto činu následovalo. Režie se chopila renomovaná polská filmařka Agnieszka Hollandová, která palachiádu sama prožila v Praze na studiích. Scénář pochází od Štěpána Hulíka, narozeného v roce 1984.
„Necítil jsem ale, že by si lidé říkali, ty jsi, chlapče, mladý, ty nemáš šanci to napsat nebo pochopit. Paní doktorka Burešová byla jen skeptická, jestli Palach bude dneska ještě někoho zajímat,“ říká debutující scenárista.
* E15: Přijde vám, že mladí lidé mají zájem o českou historii?
Mám pocit, že je mezi nimi dost těch, které zajímá, co se u nás dělo v období totality. A nikoli z hlediska ideologického, ale obyčejně lidského. Debatovali jsme o Hořícím keři se středoškoláky a připadalo nám, že se jich Keř dotkl. Právě proto, že nevykládáme historii jako stavění či bourání pomníků, ale přes lidské osudy. Že jste brácha někoho, kdo se upálí, či maminka dítěte, které se zabije. Na to se každý může emocionálně napojit.
* E15: Na rozdíl od řady jiných domácích filmů Keř se velkým emocím nevyhýbá.
Přijde mi legrační, jak žádná recenze neopomene zdůraznit, že je v našem filmu hodně patosu. Za prvé sám Palachův čin je ze své podstaty vrcholně patetický, a potom – co je na patosu špatného? Pro mne patos znamená, že přijímám věci v jejich vážnosti. Chápu, že aby lidé mohli přežít normalizaci, bylo osobní strategií většiny z nich zůstat nad věcí a dělat si ze všeho srandu. Použít stejný princip dneska mi připadá dost tragické.
* E15: Proč myslíte, že o tak slavné osobnosti, jako byl Palach, nikdo ještě žádné drama nenatočil?
Protože sám Palach se proměnil v symbol. Sice velký a působivý, ale neživotný. Proto jsme také nechtěli Keř vyprávět z Janova pohledu, ale přes jeho maminku a bratra. Jejich emoce můžete pochopit, zatímco Palachův čin je sám o sobě nepochopitelný. Navíc to skutečně podstatné na jeho činu je, jak jsme s ním dokázali naložit. Nebo spíš nedokázali. Jak jsme tu položenou otázku vlastně obešli tím, že jsme Janovi vystrojili velký slavný pohřeb a na lafetě ho vyslali do historie, abychom ho měli z očí.
* E15: Hlavním příběhem Keře je nepříliš známá žaloba Palachovy rodiny na poslance Viléma Nového za urážku na cti. Ve skutečnosti Nového žalovalo dalších pět osobností. Jak jste přistupoval k takovým úpravám?
Měl jsem k ruce historika Petra Blažka, který scénář kontroloval. Mým předsevzetím bylo neměnit věci nikdy tak, aby šly proti své podstatě. Jestli se něco stalo jiný den, nebo jsme z pěti postav udělali jednu, ale konání zůstalo stejné, pak nemám pocit, že falšuju historii. Ano, zjednodušujeme ji. Kdybychom zachytili ve filmu všechno, diváci by zřejmě usínali. Ale věřím, že už fakt, že nám zúčastnění dali po přečtení scénáře souhlas s natáčením, je důkazem, že jsme realitu zásadním způsobem nepřekroutili.
* E15: Souhlas dali všichni?
Všichni klíčoví kromě paní Holečkové, vdovy po studentském vůdci Luboši Holečkovi. Což jsem chápal, protože u téhle postavy jsme fabulovali více než u jiných. Je vlastně spojením několika různých studentských vůdců té doby. Jeho jméno jsme proto změnili na Ondřeje Trávníčka.
* E15: Mohl jste jako začínající scenárista zasahovat do příprav a natáčení?
Mohl jsem u filmu být v průběhu celé doby jeho vzniku. Účastnil jsem se castingů, když bylo třeba z produkčních důvodů upravit scénář, hledali jsme společně nejmíň bolestné řešení. Když chtěla Agnieszka při natáčení něco změnit, zvedla telefon a zavolala mně, jestli souhlasím. To je asi bezprecedentní vzhledem k tomu, jak scenáristé v Česku úpí, že si producent nebo režisér dělá s jejich scénářem, co chce. Mě producenti Tomáš Hrubý a Pavla Kubečková po skončení natáčení přizvali do své firmy, takže všechny další projekty teď připravujeme společně. Což pro mne znamená, že nebudu svoje látky jen tak vysílat do světa. A celé to umožnil hned tenhle náš první počin.
* E15: Hořící keř jste původně psal jako jeden celovečerní film, díky HBO vznikly vlastně filmy tři. Což vám asi nevadilo.
Naopak. Ta látka si o to říkala. Díky HBO jsme mohli natočit i produkčně náročné scény typu Janova upálení nebo demonstrací v srpnu 1969. Navíc na film s takovým rozpočtem by se sháněly prostředky léta. Tady to šlo rychle. Tomáš s Pavlou přinesli scénář na HBO, tam si ho do měsíce přečetli a řekli ano. Jak řekla paní Pittermannová, moje úžasná dramaturgyně, která od roku 1961 dělala na Barrandově filmy s Janem Procházkou, Karlem Kachyňou či Evaldem Schormem: velmi prospělo, že scénář nikde neležel a xkrát se nepřepisoval.
* E15: Recenze kvitují, že se Keř neohlíží za totalitou s nostalgií. Je to i tím, že jste tu dobu sám nezažil?
Asi ano. Většina národa nenašla za totality odvahu se režimu jakkoli vzepřít, a podvědomě se proto k tomuto období nechce vracet. A když se vrací, pak právě v té zmíněné nadsázce. Moje generace ten pocit studu nemá. Ani nostalgický pocit, že to tehdy bylo hezké, protože jsme byli mladí. Ale nepsal jsem Keř jako antikomunistický film a rozhodně nechci, aby byl takhle vnímán. S jednoduchým, nic nekomplikujícím antikomunismem si podle mě dnes už nevystačíme.
* E15: Jak je tedy Palachův odkaz dnes aktuální?
Osobně chápu Janův čin jako otázku, jak jsme ochotní se v běžném životě obětovat. Třeba tím, že místo vlastního pohodlí někomu pomůžeme. Že když soused mlátí manželku, nebudeme dělat, že to nevidíme. Díky Janovi si teď i sám víc uvědomuju, jak se chovám. Když Palachův čin vztáhnete takhle konkrétně na sebe, je to velký odkaz.
