Před intifádou žila polovina Palestinců za dva dolary na den, situace se však ještě zhorší
Dohody z Osla uzavřené v roce 1993 vzbudily v mnohých Palestincích žijících v diaspoře touhu po návratu domů a opětovném vybudování země svých předků. Jedním z nich byl Sam Bahour, dnes sedmatřicetiletý palestinsko-americký programátor z Youngstownu v Ohiu. V roce 1995 se přestěhoval do Ramalláhu, kde získal práci v Palestine Telecommunications. Dnes je manažerem projektu společnosti Arab Palestinian Shopping Centers. Nákupní centrum za deset milionů dolarů, jež vyrůstá nedaleko Ramalláhu, je z 90 procent dokončené a zatím neutrpělo žádnou zásadnější újmu.
Bahoura však poprvé od příjezdu začínají přepadat vážné pochybnosti. Frustruje ho nutnost být neustále zavřený doma, což trvá s krátkými přestávkami od 29. března, kdy Ramalláh ovládli Izraelci. Kdo zákaz vycházení poruší, riskuje smrt. Bahour se strachuje o bezpečí ženy a dvou dcer. Navíc tuší, že dostavění jeho hypermoderního nákupního centra a další investiční projekty na Západním břehu Jordánu a v pásmu Gazy již nebudou uskutečnitelné. „Mám nepříjemný pocit, že zkáza takového rozsahu zastaví budování palestinského státu,“ svěřuje se.
Než se v září 2000 přihnala nová vlna intifády, palestinské hospodářství vzkvétalo. V roce 1999 stoupl hrubý domácí produkt o 7,4 procenta a držel se na vzestupu i v roce 2000. Do země proudil soukromý kapitál a podpora ze zahraničí a palestinští pracovníci profitovali z hospodářského rozmachu Izraele. Pak ovšem přišla intifáda a izraelská odveta. Podle vyjádření Světové banky (SB) činily na konci loňského roku ekonomické ztráty zaviněné boji tři miliardy dolarů a škody na majetku a infrastruktuře se vyšplhaly na 400 milionů. Poslední izraelská invaze si vyžádá další desítky, ne-li stovky milionů.
Palestinská území nyní připomínají spíš humanitární katastrofu než živnou investiční půdu. Roční příjem na obyvatele se v roce 2001 propadl o 19 procent, na 1375 dolarů. V závěru roku dosahovala nezaměstnanost 35 procent. Její růst podle SB uspíšily izraelské blokády, které zamezily volnému pohybu zboží a osob. Palestincům je znemožněna práce v Izraeli, jež za běžných podmínek představovala pětinu HDP. Zemědělská výroba i lehký průmysl na palestinských územích jsou narušené. Před posledním výbuchem násilností žilo padesát procent Palestinců ze dvou dolarů denně. Nyní, jak uvádí ministr hospodářství a obchodu palestinské samosprávy Máhir Masrí, počet chudých výrazně stoupne.
V Norsku se zanedlouho setkají mezinárodní podpůrné organizace z celého světa, aby rozhodly o dalším postupu. Než se násilí uklidní, bude pomoc směřovat na humanitární účely. Hlavním předmětem spekulací je budoucnost palestinské samosprávy, která na území působí od roku 1994. Není jisté, zda budou Izraelci její existenci tolerovat i nadále. Dokud se nevyřeší tyto palčivé problémy, významnější investiční činnost na palestinských územích není pravděpodobná. Soukromý sektor do nich v posledních osmi letech vložil 2,5 miliardy a mezinárodní dárci poskytli 4,5 miliardy dolarů. „Investoři se nevrátí, nebude-li zaručena skutečná stabilita,“ obává se Saláh Abdel Šafi, ekonomický poradce z Gazy. Avšak taková záruka na sebe zřejmě nechá ještě dlouho čekat.
Copyrighted 2002 by The McGraw-Hill Companies, Inc
Překlad: Naďa Randová
