Argumenty pro a proti se podobají těm, které jsou používány v debatách o dekriminalizaci drog – jen s tím rozdílem, že na prášek rozemletý roh opravdu nevyvolává závislost. Ovšem na to, že je z keratinu stejně jako třeba lidské nehty, jsou mu připisovány zcela fantastické vlastnosti.
Historicky se i v Evropě z rohů vyráběly „poháry pravdy, jejich údajné schopnosti odhalit jed, což z nich v travičském Římě či ptolemaiovské Alexandrii muselo činit vyhledávanou, ba přímo nezbytnou domácí pomůcku…
Romantická evropská představa vysvětlovala jejich oblibu v tradiční čínské medicíně (TCM) afrodiziakálními účinky, což je nesmysl na druhou: jednak je to zcela neúčinné, jednak Číňané používají přírodních ekvivalentů Viagry mnoho, ovšem roh nosorožce v nich nefiguruje.
Čínský lékopis sice cpe nosorožčí roh do všech možných přípravků proti horečce, revmatismu, hadímu ušktnutí a tak dále, ale čínská akademie TCM byla pod tlakem Úmluvy o mezinárodním obchodu s ohroženými druhy volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin (CITES) již v roce 1993 schopna prohlásit, že existují jiné funkční náhrady.
Takže kvůli TCM by „oficiálně“ nosorožci umírat neměli. Jenže tohle dobrozdání evidentně nefunguje, neboť pytlačení nosorožců po roce 2008 raketově stouplo a dál eskaluje – do letošního srpna jich bylo v JAR upytlačeno na 700. Navíc si Číňané dovezli z jižní Afriky asi 160 nosorožců živých a zkoušejí je chovat na farmách, samozřejmě kvůli rohovině.
Pytláctví jako tržní síla
Pro pochopení mikroekonomiky tohohle trhu jsou důležitá data, čísla i regulatorní kontext. Tři v Asii žijící nosorožci (indický, sumaterský a jávský) byli tradičním zdrojem TCM po tisíciletí, a ten indický byl navíc intenzívně loven jako trofejní zvíře tamní šlechtou a posléze britskými koloniálními správci.
V Britské Indii byl na začátku 20. století v podstatě vyhuben, zůstalo jen pár desítek kusů. Paralelně byl do stejně nízkého počtu zahnán i širokohubý (bílý) nosorožec jižní formy v Jižní Africe, a podobně vzácný musel být už v té době jávský nosorožec v tehdy holandské Indonésii. Zároveň – a to je pozoruhodné – pobíhalo po Africe asi půl milionu nosorožců, především nosorožců dvourohých, zvaných „černí“.
O sto let později vypadají celková čísla katastrofálně, dnes je nosorožců méně než dvacetina počtu před sto lety. Neměla by ovšem zapadnout skutečnost, že ty kdysi takřka vyhubené formy jsou dnes paradoxně na mnohaletých početních rekordech.
Těch indických nosorožců je dneska 3300, což je určitě nejvíc tak za posledních 140 let. Jižních bílých nosorožců, kteří jsou dnes hlavními terči pytláků, je v samotné JAR přes 20 tisíc a až letošního roku jejich počet každým rokem stoupal.
Přitom jejich příběh je ve skutečnosti ten z ekonomického hlediska nejzajímavější, protože se z nich stalo „regulované zboží“. Od 60. let minulého století se s nimi obchoduje, prodávají se na aukcích – není to bez regulace, ale může si je koupit soukromník.
Od roku 1970 se smějí v Jižní Africe střílet jako trofejní zvířata (jsou největší a rekordní roh může mít i přes 1,5 metru), což nesmírně zvýšilo ekonomickou atraktivu jejich chovu a populace začala velmi rychle stoupat. Dokonce i pro státní národní parky a rezervace získali nosorožci na ceně, protože přebytky živých zvířat se prodávají na aukcích.
Až do zákazu obchodu rohy v roce 1977 (s výjimkou loveckých trofejí z regulovaného povolenkového lovu) se s jejich rohy dalo obchodovat mezinárodně, legální vnitřní trh v JAR existoval až do roku 2009. Zhruba do té doby si tam mohl povolenku na odstřel jižního bílého koupit skoro každý, kdo si to mohl dovolit.
Jinak řečeno, dokud existoval oficiální, kvazioficiální a šedý trh s rohy, i s těmi od českých „bílých koní“, o nichž píšeme v Euru, byl pytlácký tlak v JAR nižší. Jenže uzavírání legálního či šedého trhu s rohy od zvířat z regulovaných odlovů vedlo k eskalaci pytláctví, které se populačním managementem a genetikou nezatěžuje, zabíjejí se i kusy v prvotřídním věku, samice, často i mláďata.
Nepovedená aukce
Pytláctví je zavrženíhodné vždycky, jenže nevraživost zejména v kruzích milovníků zvířat laického, ale velmi emocionálního zaměření, vyvolává i samotný regulovaný lov. Začátkem letošního roku vyvolala neuvěřitelný poprask aukce, pořádaná Safari Clubem z texaského Dallasu (v Texasu je lov nesmírně populární), na níž byla vydražena povolenka na odstřel trofejního samce nosorožce černého v Namibii za 350 tisíc dolarů.
Namibie povoluje ročně tak tři odstřely a tohle bylo poprvé, kdy se povolenka dražila v cizině. Vždycky jde o předem identifikovaná zvířata v postprodukčním věku a veškerý výnos jde do zvláštního fondu na ochranu zvířat, přičemž je třeba zdůraznit, že peníze jsou skutečně využívány řádně a neskončí v nějaké korupční díře.
Tenhle konkrétní kus byl starý přes 20 let, geneticky byl hojně zastoupen a navíc se dostával do konfliktů s mladšími samci. V těchhle situacích je odlov nejlepším řešením, které populaci pomůže, neboť například méně stresu znamená lepší reprodukci a vyšší populační přírůstek.
Členové Safari Clubu se nechali slyšet, že půjdou do aukce až do milionu dolarů. Když však začaly přicházet anonymní výhrůžky, že případný lovec může počítat s nejhorším, zájem opadl. Takže celý výsledek byl následující: to zvíře mělo být zastřeleno tak jako tak, akorát výnos byl o 650 tisíc dolarů nižší, takže na ochranu druhu bude méně peněz.
Vietnamci to nezachrání
Co nejvíc ničí populace nosorožců, nejsou staré pověry, ale „nová využití“. Pověsti, které se šíří virálně po internetu a přikládají rohům nosorožců zázračné účinky jako „lék proti kocovině“, „univerzální životabudič“nebo „lék proti rakovině“, tady nějakou dobu zůstanou. Stejně tak si asi zachovají snobskou hodnotu coby symbol společenského postavení.
Móda je iracionální disciplína, a dokud neopadne, nesníží se ani poptávka, i kdyby se všechny medicínské autority tisíckrát zaklínaly, že jde o pitomost a všichni slavní tohohle světa říkali, že je to genocida ohroženého druhu.
Evropské módy byly svého času iracionální stejně (rajčí a volavčí peří na klobouky, levhartí nebo tygří kožichy…) a způsobily téměř úplného vymření mnoha druhů.
Je třeba připustit, že v globální ekonomice dnes západní Evropa neurčuje směr. Že je dnes spolu s pár aglomeracemi v Severní Americe kulturně nejvíce citlivá vůči vymírání druhů? Ochranáři tlačí na Vietnam, aby použil všechny nástroje a snížil ilegální dovoz rohů do země.
Správně, je ovšem třeba připomenout, že tamní zpěvačky, missky, a jiné celebrity měly svoji nejlepší příležitost nosorožce zachránit ve skutečnosti doma, a ne tak dávno.
Když byl v jižním Vietnamu v roce 1992 objeven po mnoha desetiletích jávský nosorožec, všichni odborníci to – po práškování tamních pralesů dioxiny v podobě Agent Orange za války a všech dalších tlacích – považovali za největší zjevení. Bylo to tehdy suverénně nejvzácnější zvíře na světě, Vietnamci si toho samozřejmě byli vědomi.
Přes zvýšenou ochranu dotovanou mezinárodními fondy nosorožec jávský ve Vietnamu slavně vyhynul v roce 2010, necelých 20 let po svém znovuobjevení.
Přijde mi zvláštní, doufat, že celebrity z Hanoje či Saigonu pomohou zachránit jihoafrické nosorožce, když nedovedou uchránit ani fantastickou biologickou diverzitu své vlastní země a odvrátit katastrofu, jíž čelí ve Vietnamu desítky endemických druhů. Přitom jsou často mnohem vzácnější než nějací jihoafričtí nosorožci, a jsou to i vizuálně krásná zvířata.
Takže představa, že nosorožci budou chováni na farmách jako nějaké velké komerční ovce, jejich rohy se budou pravidelně „sklízet“, aby se někde ve Vietnamu mohl někdo chlubit tím, že má na to léčit kocovinu práškem rozpuštěným v nějakém koktejlu, je samozřejmě na zvracení. Jenže, je-li tohle cesta, kterou je třeba pokorně projít, aby byla zajištěna biologická prosperita ohroženého druhu – kdo ví?
Jedno je jasné: kdyby se ponechal volný prostor pytlákům, nosorožci na téhle planetě vymřou nejpozději do dvou let.
Čtěte další komentáře Miroslava Zámečníka:
Rusko-čínské přátelství bez hranic
Konference na Hradčanech aneb Co by tomu řekl Plinius
Některé nápady jsou horší než blbé: kastrují
