Jeden jediný satelitní obrázek Korejského poloostrova v noci vyhraje nad veškerou propagandou na celé čáře. Na severu tma, na jihu zářící světla. Perfektní shrnutí rozdílů v hospodářské výkonnosti mezi zemí s kapitalistickou tržní ekonomikou a demokratickým politickým režimem na straně jedné (Korejská republika) a dědičnou komunistickou diktaturou, vyznávající bizarní doktrínu hospodářské soběstačnosti (Korejská lidově demokratická republika) na straně druhé.
Po zohlednění parity kupní síly mají Jihokorejci dvacetkrát vyšší HDP na obyvatele než Severokorejci, přičemž valná část rozdílu se zrodila v době, kdy Jih přecházel od vojenské diktatury k demokratickému politickému systému, tedy zhruba v posledních pětatřiceti letech. Paralelní příběh jednoho národa se dvěma politickými a hospodářskými systémy nabízelo v Evropě západní a východní Německo před pádem zdi a sjednocením.
Takhle triviálně se to ovšem spláchnout nedá: Čína a Indie jsou srovnatelně lidnaté, ale zatímco Indie byla od vyhlášení nezávislosti demokratický stát, v Číně se hlásí k vedoucí úloze Komunistické strany Číny od roku 1949 dodnes. Obě země byly chudé jak kostelní myši, jenže Čína po zahájení reforem za Teng Siao-pchinga koncem sedmdesátých let („nezáleží na tom, zda je kočka černá nebo bílá, hlavně když chytá myši“) předvedla nejdynamičtější růstovou křivku v dějinách lidstva a dneska je – opět v paritě kupní síly – její HDP na obyvatele oproti indickému dvouapůlnásobný. A to se indický hospodářský růst v posledním čtvrtstoletí pozoruhodně vzchopil, a dneska je na tom z hlediska dynamiky dokonce o něco lépe než v Číně.
Když se podíváte na dvacítku nejbohatších zemí, pak úplně na špici je Katar, který si na demokracii opravdu nehraje. Surovinové bohatství při relativně malém počtu obyvatel dovede vyrobit statisticky působivá čísla, demokracie–nedemokracie. Takže Saúdská Arábie byla podle údajů Mezinárodního měnového fondu i Světové banky loni „papírově“ bohatší než Německo, Omán nežli Japonsko a Rovníková Guinea než Česko.
Singapurský Ordnung
Odečtěte ovšem to, co bylo naděleno pod zemí a umožňuje čerpat rentu a přerozdělovat ji tak, aby obyvatelstvo nešlo do otevřeného konfliktu s režimem, a pak demokracie mají jasně navrch. Kdo se vzhlíží v „Ordnung, Disziplin und Sauberkeit“ jako nejsvětější trojici prosperujícího a spořádaného státu, najde je ale mnohem spíše než v dnešním Německu na jižním konci Malackého průlivu mezi Sumatrou a Malajskem.
Ostrovní stát Singapur dosáhl celosvětově třetího místa v HDP na hlavu jistě i díky své strategické poloze, ale především díky zcela mimořádnému výkonu v podobě efektivního vládnutí, který předvedl dlouholetý singapurský premiér Lee Kuan Yew (známý pod zkratkou LKY; loni na jaře zemřel v 91 letech).
Singapur je velice atraktivní pro investory. Čtěte:
Česko zůstává nejatraktivnějším investičním cílem v regionu
Ačkoli na ostrovním Singapuru vládne od vyhlášení nezávislosti jedna politická strana, kterou LKY založil, a přestože současným premiérem je jeho syn, nejde o nepotistickou autokracii; rodina Leeů se liší od rodiny Kimů asi tolik jako Singapur od Pchjongjangu. Městský stát se pravidelně umísťuje v mezinárodních srovnáních jako jedna z nejméně zkorumpovaných zemí na světě a zároveň jako jedna z nejvíce konkurenceschopných. Jde asi o nejčistší provedení meritokracie podle představ konfuciánských učenců za posledních několik tisíc let.
Abychom použili příklad: státní majetkové účasti a další aktiva řídí holdingová investiční společnost Temasek a tu zase řídí správní rada se zastoupením jmen jako Marcus Wallenberg (z nejbohatší švédské rodiny Wallenbergů) nebo Peter R. Voser (někdejší šéf společnosti Royal Dutch Shell), tedy lidé, kteří tady nejsou od toho, aby odečítali někomu ze rtů. Akcionářem je ministerstvo financí, ale jmenování a odvolání správní rady podléhá ze zákona kontrasignaci singapurského prezidenta.
Pravidla hry
Singapur je výjimka potvrzující pravidlo. Každý autokrat ho vzývá jako vzor a nikdo jiný se k němu ani vzdáleně nepřiblížil. Většina lidí zabývajících se profesionálně studiem vazeb mezi politickým a institucionálním uspořádáním a ekonomickým rozvojem dospívá k závěru, že zatímco ekonomické institucionální uspořádání (jasné vymezení vlastnických práv, péče o stabilní měnu a veřejné finance a vymáhání smluvních závazků atd.) je nezbytným předpokladem rozvoje, s politickým rámcem je to trochu jinak. Najdete příklady zemí, které měly vládu jedné strany a dokázaly se po desetiletí úspěšně rozvíjet. Stejně tak najdete příklady zemí, kde svobodná politická aktivita a demokratické volby hospodářský růst nijak zvlášť nepodporovaly.
Výsledek se dostavil tehdy, když političtí a ekonomičtí hráči uměli dlouhodobě respektovat pravidla hry a budovat důvěryhodný ekonomický institucionální rámec. Bez něj se žádný stát, který neseděl na surovinovém bohatství, nedokázal zařadit mezi bohaté. Příjmy z ropy a zemního plynu dovedou pozoruhodně blokovat politický vývoj, neboť umožňují pacifikovat obyvatelstvo bohatými transfery, nulovým zdaněním příjmů či zahraničními vysokoškolskými stipendii na nejlepších univerzitách.
Zároveň platí, že bez těchto finančních zdrojů mají všechny současné vyspělé země vládu skládající účty voličům. Takový Lee Kuan Yew byl sice reinkarnací konfuciánského vladaře, ale nebyl to diktátor. Legitimita jeho vládnutí spočívala mimo jiné i v tom, že nejen skládal účty, ale hlavně v nich měl prvotřídní pořádek. Demokracii, kdy se sice účty skládají, ale je v nich bordel, také dojde dech.
