Evropský trh s energiemi je ovlivňován řadou vnějších faktorů: dostupností a mírou vyčerpanosti zdrojů klasických paliv, trvalým tlakem na čistotu životního prostředí a v neposlední řadě také změnami na geopolitické mapě Evropy. Proces liberalizace se nezastavuje ani před obory, které byly dříve považovány za trvale monopolní. Směrnice Evropské unie č. 98/30/EC dělá vrásky evropským plynárenským společnostem, avšak současně vyvolává nadějné očekávání u spotřebitelů plynu. Evropská unie totiž ukládá striktní oddělení přepravních a distribučních služeb od vlastního obchodu se zemním plynem. Otevření trhu se zemním plynem činí přístupnější zdroje, které až dosud byly vzhledem k propojení obchodu s přepravou prakticky nedostupné. Je jisté, že rychlost těchto změn je dána nejen tempem otevírání trhu ve státech Evropské unie či ve střední Evropě, ale také (a to především) uskutečněním takových změn v Rusku a na Ukrajině.
Opodstatněná expanze.
Zástupci Evropské unie se již nechali z Bruselu slyšet, že jejich zájmem je v dohledné době zdvojnásobit dovoz plynu z Ruska, a to z nynějších 100 miliard krychlových metrů ročně na téměř 200 miliard. Expanze plynárenského podnikání, vyvolaná takovým růstem, má své opodstatnění. Státy Evropské unie zahájily odklon od jaderné energetiky. Současně s tím se ukazuje, že perspektiva uhlí se počítá pouze v řádu dvou desítek let. Za této situace je nutné nahradit dosud používaná paliva něčím jiným. Spotřeba zemního plynu se bude orientovat především do oblasti kombinované výroby elektřiny a tepla v kogeneračních jednotkách a v dohledné budoucnosti i v komerčně využitelných palivových článcích produkujících teplo a elektrickou energii na základě chemického procesu štěpení metanu. Lze také předpokládat silnou podporu rozvoji obnovitelných zdrojů energií a tlak na úspory energií.
Problematické geografické rozložení.
Jaká je tedy budoucnost plynárenství v Evropě? V první řadě jde o otázku disponibilních zdrojů plynu. Již dnes je zřejmé, že plyn bude palivem příštího století. Jeho prozatím objevené zásoby kryjí světovou spotřebu nejméně na dalších sto let. Pokud se povede komerčně využívat i zásoby tuhých metanových kondenzátů, provázejících podmořská ložiska ropy, životnost ložisek se několikanásobně zvýší. Geografické rozložení dosud využívaných ložisek však představuje určitý problém. Vedle zemí s vysokou politickou stabilitou, jako jsou Norsko, Nizozemsko nebo Velká Británie, je podstatná část zdrojů lokalizována v politicky nebo hospodářsky méně stabilních oblastech: na Středním východě, v Rusku, Alžírsku, Nigérii, ve střední Asii. Plynárenství je ovšem během na dlouhou trať. Vysoké investice do transportních systémů s poměrně dlouhou návratností vyžadují omezení možných rizik spojených s hospodářskými nebo politickými otřesy v producentských zemích. Proto je v zájmu evropských vlád i plynárenských společností podílet se na uchování nebo zlepšování stability v těchto zemích, například cestou investičních účastí.
Zkapalněný plyn.
Určité řešení představují technologie, které nevyžadují výstavbu rozsáhlých systémů plynovodů na území producentských států. Významným přínosem je kupříkladu přeprava zkapalněného zemního plynu tankery. Tento způsob přepravy plynu již mnoho let užívá například společnost Gaz de France, která je po řadu desetiletí synonymem pro evropskou technologickou špičku plynárenství. Zkapalněný plyn je získáván nejen v Alžírsku, ale také v Nigérii nebo Abú Dhabi. Jakkoliv je uvedený způsob získávání plynu finančně poměrně náročný, je tato nevýhoda plně vyvážena vysokou mírou flexibility zdrojů nezávislých na magistrálních plynovodech. Plyn tak lze dovážet ze zemí, které nepatří k nejstabilnějším nebo jejichž geografická vzdálenost vylučuje přímé napojení evropského trhu soustavou plynovodů. Navíc vzniká konkurence mezi producenty s pozitivními důsledky na konečnou cenu plynu.
Francouzský příklad.
Francouzské plynárenství ostatně pojí s českým daleko více společných prvků než s ostatními evropskými podniky. Jak ve Francii, tak i u nás dominuje zatím stát jako majoritní vlastník národního plynárenství. Francouzská vláda ovšem již dávno zredukovala svůj vztah ke Gaz de France na takzvanou „státní smlouvu , která podniku určuje maximální cenu plynu a výši zisku. Společnost tak má možnost chovat se v podstatě zcela tržně v rámci vládou vymezených ekonomických mantinelů. Stejně jako u nás se diskutuje i ve Francii o privatizaci plynárenství.
Francie jako členský stát unie zahájila letos otevírání svého trhu s plynem podle směrnice Evropské unie 98/30. Využila přitom možnosti postupného otevírání trhu. Pro Gaz de France to znamenalo zásadní změnu vnitřní struktury společnosti, respektující základní požadavek úplného účetního oddělení přepravy plynu od obchodních činností. Tato změna byla úspěšně završena vyhlášením nové organizační struktury společnosti. Pro české plynárenství může francouzská zkušenost představovat cenný zdroj poučení pro kroky, kterými bude muset projít v následujících dvou letech.
Otevření trhu.
Změny, které probíhají v evropském energetickém podnikání, se bezprostředně dotýkají i České republiky. Nejde pouze o omezené a tenčící se zásoby uhlí, ale především o důsledky otevírání trhu se zemním plynem a elektrickou energií. Ze zkušeností je zřejmé, že otevření trhu má téměř bezprostředně za následek prudký pokles ceny plynu nebo elektřiny pro odběratele. Tím se ovšem zcela zásadně mění podmínky konkurenceschopnosti jednotlivých energetických zdrojů, zejména pak elektráren. Elektrárny založené na kogeneraci s využitím zemního plynu se tak dostávají do pásma plné konkurenceschopnosti vůči elektrárnám klasickým nebo jaderným. Vysoká míra flexibility těchto zdrojů společně s možností mimořádné míry decentralizace, snižující nároky na dálkový přenos, vytvářejí z plynových elektráren zdroj budoucnosti. Zdá se tedy, že z původně „doplňkového významu pro národní energetickou bilanci se plynárenství v historicky krátké době stane jeho nejdůležitější součástí.
