Majitelé nechtějí, aby byl obchodní dům na seznamu kulturních památek
Pro většinu majitelů nemovitostí je to něco jako žít pod kuratelou nuceného správce. Ministerstvo kultury nedávno prohlásilo pražský obchodní dům Tesco na Národní třídě, někdejší Máj, za kulturní památku. Od příště se k jakékoliv stavební úpravě, byť by šlo o jednoduchou příčku, budou muset vyjadřovat památkáři. A jejich slovo bude svaté. Společnost Tesco Stores se proti rozhodnutí odvolává, protože má obavy, že ministerský akt zcela zmaří její úsilí o modernizaci objektu.
„Je tam celá řada akutních problémů, s nimiž bychom se potřebovali vypořádat - nevhodné umístění eskalátorů, nedostatečné skladové prostory, špatně řešený suterénní obchod s potravinami,“ sumarizuje manažer firmy pro vnější vztahy Vesselin Barliev. Připomíná, že Máj byl vybudován za účelem provozování maloobchodu, a proto doufá, že ti, co o památkách rozhodují, si to uvědomují stejně jako skutečnost, že maloobchod se neustále vyvíjí. „My bychom neradi provozovali muzeum,“ podotýká.
O odvolání firmy musí dle správního řádu rozhodnout ministr kultury, který bude věc posuzovat na základě doporučení rozkladové komise. Znalci problematiky tvrdí, že rozhodnutí lze očekávat v řádu dvou až tří měsíců.
Zbytečná provokace.
Společnost Tesco by však měla zpytovat svědomí. Za složitou situaci, do níž se dostala, si z větší části může sama. Podala žádost o demolici objektu, čímž způsobila šok v české architektonické obci i mezi teoretiky umění. Zdaleka ne všichni sdílejí názor, že Máj je výkvětem soudobého stavitelství, ovšem bourání je vnímáno jako druhý extrém. „Považuji to za velké nedorozumění. Nikdy jsme celý objekt bourat nechtěli, pouze modernizovat. Vždyť by to byl ekonomický nesmysl – je to vedle smíchovského a letňanského hypermarketu jeden z našich nejlepších obchodů,“ říká Barliev. Každá akce vyvolává reakci. V březnu letošního roku, krátce poté, co informace o demoličním plánu prosákly na veřejnost, podal Rostislav Švácha, historik a teoretik umění působící v Ústavu dějin umění Akademie věd ČR, návrh na zařazení budovy do seznamu kulturních památek. Pro Šváchu je zapisování novodobých architektonických děl do seznamu památek koníčkem. Na své pažbě má již několik pozoruhodných zářezů: ještědský televizní vysílač, budovu někdejšího Federálního shromáždění, hotelový dům v Praze na Invalidovně a Ústav makromolekulární chemie v Praze na Petřinách. Nedávno se nechal slyšet, že by mezi elitní stavby rád protlačil i pražský obchodní dům Kotva. Šváchův souboj s Teskem je zatím nerozhodný 1:1. Se svou dřívější žádostí o zápis libereckého obchodního domu Ještěd neuspěl. Tesco si v Liberci prosadilo demolici objektu (podle firmy již zcela nevyhovujícího), přičemž na jeho místě má vyrůst nové obchodní centrum.
Jeden o voze, druhý o koze.
Soupiska památek se v posledních letech stále více rozrůstá právě o novodobé objekty. Jelikož řada z nich slouží k čistě komerčním účelům, lze očekávat, že památkáři s byznysmeny budou do sebe narážet stále častěji. Stavby jako obchodní domy nejsou kostely či divadla, kde je neměnnost přirozeným jevem. Ministerstvo kultury se ovšem jinými než památkářskými hledisky nezabývá. „Ve svém rozhodování posuzujeme památkové hodnoty, které věc navržená za kulturní památku vykazuje,“ sdělila týdeníku EURO mluvčí ministerstva kultury Ludmila Kadrnková. Odmítá, že by prohlášení stavby za kulturní památku mohlo znamenat její „zakonzervování“. Jak říká, i památku lze adaptovat, ale nesmí být narušena její hodnota. Ano, ale co je touto specifickou památkovou hodnotou, zasluhující si ochranu? Je to v případě Máje například prosklená eskalátorová hala, kterou odborníci na architekturu považují za mimořádně hodnotný a originální prvek, kdežto firma Tesco za mimořádně nepraktickou prostoru, kterou nelze v zimě vytopit a v létě klimatizovat?
Korupční podhoubí.
Je zřejmé, že v podobných sporech neprobíhá rovnocenný dialog. Mocensky navrch mají památkáři, ovšem byznysmeni mají zase peníze. Oblast památkové péče se tedy „přirozeně“ stává živnou půdou pro korupci.
Samostatnou otázkou je, zda uvalení statutu „kulturní památka“ nemůže být zneužíváno v konkurenčním boji. Jde přece o poměrně účinnou zbraň, jak někomu, komu nefandíme, pod bohulibými hesly „odstřelit“ jeho podnikatelský záměr. Stačí vzpomenout osud zimního stadionu na pražské Štvanici. Vyhlášení objektu za kulturní památku v roce 2002 na poslední chvíli zhatilo záměr investora, firmy MeridianSpa, stadion zbourat a na ostrově vystavět nové objekty pro sport a rekreaci. A štvanická dřevěná bouda, údajně s unikátním zastřešením, vesele chátrá dál.
Nechceme skanzeny.
Vyvážený názor na problematiku Máje prezentoval na stránkách Mladé fronty DNES historik architektury Zdeněk Lukeš. I on má strach, aby se Máj nestal skanzenem. „Bude velmi záležet na benevolenci památkářů a jejich dobré vůli, aby se s vlastníkem dokázali dohodnout na rozumném kompromisu,“ soudí. Je třeba hledat cesty, jak pro podobné objekty nalézt takový režim, aby přežily bez ztráty charakteru i v případě, že se jejich funkce změní nebo bude přizpůsobena logickým nárokům na současný život, míní dále. Nakolik bude Tesco omezeno na svých vlastnických právech? Bude vůbec možné dělat nějaké stavební úpravy? Budou se památkáři snažit o zachování každého detailu? „To zatím nelze říct. Záleží, jak zní ten výrok v rozhodnutí ministerstva, jaké hodnoty byly oceněny. K nám to ještě nepřišlo, takže já to nevím. Některý objekt je do seznamu zapsán čistě pro svou urbanistickou hodnotu, jiný jako celek včetně dispozičního řešení a mobiliáře. Na to neexistuje jednotný mustr,“ poznamenává generální ředitel Národního památkového ústavu Pavel Jerie.
Likvidační nástroj.
Filip Dvořák, nově zvolený zastupitel pražského magistrátu a předseda komise územního rozvoje Prahy 1, se obává, že neustále se rozšiřující seznam kulturních památek devalvuje toto označení. „To je stejný případ, jako kdyby každý druhý člověk měl titul doktor. Nejsem proti zapisování staveb mezi kulturní památky, ale stát by si měl uvědomit, že to znamená omezení vlastnického práva a toto omezení by mělo být majitelům nějakým způsobem kompenzováno.“ Dvořák není osamocen v názoru, že zápis budovy mezi památky přináší majitelům ztráty v řádech desítek až stovek milionů korun. Je tím oceněna újma, že ve vlastním domě už nejsou svými pány. Ministerstvo kultury odmítá, že by zápis na seznam památek automaticky znamenal podstatné snížení tržní hodnoty budovy a určitou formu znehodnocení investice. „Je celá řada nemovitostí, kde naopak jejich prohlášením za kulturní památku – potvrzením historické, umělecké nebo technické hodnoty – tržní hodnota stoupla,“ tvrdí mluvčí Kadrnková. Kéž by to byla pravda.
Jandák zasahuje
Do celého správního řízení letos v květnu poněkud nestandardně vstoupil tehdejší ministr kultury Vítězslav Jandák, když osobně reagoval na stížnost historika Rostislava Šváchy, navrhujícího zapsání Máje mezi kulturní památky. Šlo o to, že Švácha si stěžoval na přístup dvou úředníků ministerstva (Mgr. Ulbrichové a Mgr. Vajčnera), kteří mu návrh vrátili, protože podle nich neměl formální náležitosti (parcelní čísla a podobně) Jandák se za jejich chování Šváchovi omluvil. „Konstatuji, že Vaše stížnost je zcela oprávněná, neboť zde evidentně došlo k porušení zásad profesionální etiky… Z pochybení uvedených zaměstnanců budou vyvozeny přiměřené personální důsledky…“ píše v dopise. Týdeník EURO však má informace, že žádné důsledky vyvozeny nebyly. Otázkou je, nakolik mohlo být nedávné úřednické rozhodnutí determinováno zmíněným dopisem. Ministerstvo dnes tvrdí, že nijak. Každému druhému zaměstnanci by ovšem tvrdá kritika ze strany šéfa jasně naznačila, jaké jsou „firemní preference“.
