Je nutné zahájit legislativní proces vedoucí ke kontrole bezpečnostních složek
Kvůli přesnému pochopení současné situace na úseku ochrany takzvaných utajovaných skutečností je vhodné provést krátký exkurz do nedávné minulosti. V období normalizace byly utajované skutečnosti „chráněné“ zákonem 102/1971 Sb. o ochraně státního tajemství. Zákon 102/1971 Sb. byl represivní normou, která měla jediný cíl - chránit společenský monopol komunistické strany a státní bezpečnosti (StB).
Různé prováděcí předpisy pak specifikovaly okruhy základních skutečností tvořících předmět státního tajemství. Kupříkladu „v zájmu politickém je nezbytné utajovat významná vnitropolitická jednání a konference i jejich přípravu včetně pokynů účastníkům těchto jednání“, „v zájmu hospodářském je nezbytné utajovat celkovou platební bilanci Československé socialistické republiky“ a tak dále.
Metodická i faktická „kontrola dodržování zákonnosti na úseku dodržování státního tajemství“ byla svěřená federálnímu ministerstvu vnitra, v praxi tedy specializovaným útvarům komunistické StB. Ostudou je, že zákon 102/1971 Sb. platil v ČR, byť několikrát kosmeticky novelizovaný, až do roku 1998.
Utajované informace.
Za této situace vznikl 1. července 1998 zákonem 148/1998 Sb o ochraně utajovaných skutečností Národní bezpečnostní úřad (NBÚ). Vláda ČR, respektive její předseda, pověřil jeho vedením Tomáše Kadlece. Kadlec předtím řadu let působil v Bezpečnostní informační službě (BIS). V BIS byl členem úzké skupiny Tomáš Kadlec, Petr Zeman, Karel Randák a Jan Pavlíček, která dle médií z té doby údajně úzce spolupracovala prostřednictvím Jaroslava Bašty, Stanislava Grosse a zejména jejich poradců s tehdy opoziční sociální demokracií.
Vzhledem k požadavkům zahraničních spojenců i vnitropolitické situaci vznikl NBÚ doslova na zelené louce. Pustil se do té doby zcela neznámé věci - začal pro potřeby NATO prověřovat státní úředníky, zpočátku především vojáky. Prověřování se provádělo podle metodických směrnic NATO. A bylo zcela odlišnou procedurou než dosavadní ideologické prověřování zděděné po komunistickém režimu. Prověřovaná osoba byla podrobená procedurám hloubkové prověrky výhradně po svém písemném souhlasu a zkoumaná na základě předmětu zájmu - schopnosti nakládat s utajovanými informacemi.
Ústavní práva prověřovaných byla zajištěná a únik informací nebyl v prvním roce působení NBÚ žádný. Jistou dobu se proto zdálo, že by NBÚ mohl v budoucnu nahradit BIS, která již tehdy měla špatnou pověst.
NBÚ pod kontrolou BIS.
Jak se ukázalo, Kadlec si z BIS kromě své profesní a organizační zdatnosti přinesl též určité pracovní a lidské návyky, které se v kombinaci se rostoucím tlakem ze strany BIS ukázaly jako zničující. Šlo zejména o preferování nahodilých a operativních řešení před legálním postupem, konspirační, a nikoli otevřené formy jednání, prohlubující se provázanost a závislost na politické garnituře. Vše pak vyvrcholilo propuknutím otevřené války mezi ředitelem NBÚ Kadlecem a ředitelem BIS Jiřím Růžkem. Tito dva státněbezpečnostní top manažeři (dříve úzcí spolupracovníci a navenek přátelé) se za účasti médií, veřejnosti a poslaneckých výborů vzájemně osočovali, nechávali sledovat a odposlouchávat. Nahlíženo s dnešním odstupem, Kadlec vždy tahal za kratší konec provazu. BIS jako zpravodajská služba měla dostatek možností k tomu, aby jednak vnější intervencí s pomocí agentury dovnitř NBÚ a jednak nespolupracováním na bezpečnostních prověrkách úřad nakonec rozložila.
Dnes je NBÚ tam, kde ho zpravodajské služby chtěly mít. Ač jde formálně o silný centrální silový úřad, věcně není ničím jiným než poštovní ústřednou a přeposílatelnou zcela závislou na libovůli zpravodajských služeb, co se týká získávání řádně profiltrovaných informací.
Důsledky nedostatků.
Takzvané zpravodajské služby máme dnes v ČR oficiálně tři, donedávna čtyři. Ve skutečnosti je jich však mnohem více a jejich činnost trpí nepřesnou legislativní úpravou, absencí kontroly a chaotickou personální politikou.
BIS v roli nástupce složek státní bezpečnosti, které pracovaly kontrarozvědně nejen proti takzvanému zahraničnímu, ale zejména vnitřnímu nepříteli, prošla nejprve jako Ústav pro ochranu ústavy a demokracie největší personální obměnou. Velkými chybami se ukázaly jmenování mnoha takzvaných reaktivovaných osmašedesátníků do středních manažerských postů a naprostý chaos při výběru nových pracovníků. BIS si proto brzy osvojila mentalitu pracovních postupů, jednání i výstupů své předchůdkyně - komunistické StB. Důsledkem kombinace faktorů personálního složení BIS a absence kontroly ať již výkonné, zákonodárné či soudní moci nad touto složkou je dnešní chování našich „kontrarozvědčíků“ - prodej informací, vydírání, nezákonné sledování finančních transakcí s cílem přiživit se na provizních částkách sledovaného obchodu a další.
Rozvědka.
Úřad pro zahraniční styky a informace (ÚZSI) také prošel personálním zemětřesením. V prvních letech po roce 1990 se proto logicky soustředil na monitorování otevřených zdrojů a výchovu nových odborníků. Okamžikem nástupu socialistických vlád se ukázalo, že v systémové chybě - tedy ponechání ÚZSI ve struktuře ministerstva vnitra - se skrývá kukaččí vejce. Za ředitelování zmíněného Zemana i Grossovi oddaného Františka Bublana se tento zákonem striktně do zahraničí vymezený úřad začal vměšovat do řešení vnitropolitických kauz. Vrcholem byly zatím aktivity jeho předposledního ředitele Randáka v kauze Tomáše Pitra.
Armáda.
Vojenské obranné zpravodajství bylo nástupkyní třetí správy SNB známé jako vojenská kontrarozvědka. Personální změny v ní nebyly tak hluboké jako u civilních organizací. Přínosem se však ukázalo, že v roce 1997, v souvislosti s přípravou ČR na vstup do NATO, bylo Vojenské obranné zpravodajství podrobené systémovému a metodickému dohledu spojenců.
Vojenské zpravodajství - bývalá Zpravodajská služba generálního štábu - pak je kapitolou samou o sobě. Tato složka, ač před rokem 1989 přímo úkolovaná a metodicky, systémově a mnohdy i personálně svázaná se sovětskou vojenskou rozvědkou (GRU), byla vyňatá z působnosti Lustračního zákona č. 451/1991 Sb. Služba si tedy až donedávna v klidu žila vlastním životem.
Metody práce.
Již jsem uvedl, že zpravodajskou práci provádějí nejen dvě civilní zpravodajské služby a zpravodajská služba vojenská, ale i nejméně čtyři další policejní složky. Pod Správu kriminální policie a vyšetřování spadají Národní protidrogová centrála, Služba cizinecké a pohraniční policie, Útvar odhalování korupce a finanční kriminality a Útvar pro odhalování organizovaného zločinu. Všechny tyto policejní složky mohou samy o sobě využívat metody takzvané operativní práce včetně sledování, práce s agenty, používání operativní techniky - i odposlechů telefonů a prostor. Tato činnost je prováděná většinou s podporou Útvaru zvláštních činností Policie ČR.
Zhoubný vliv.
V konečném důsledku je vliv těchto složek na právní řád státu ještě zhoubnější než v případě klasických zpravodajských služeb. Jak v roce 2007 v prohlášení pro média prohlásil předseda Soudcovské unie Jaromír Jirsa: „Soudy kupříkladu návrhům na nasazení odposlechu telefonního hovoru většinou vyhoví, protože je takzvaní operativci dostanou pod tlak. Přičemž soudce sice nezná přesné důvody k takovému postupu, ale je na něho naléháno, že jde o závažnou, mnohdy takřka protiústavní trestnou činnost. A pokud nevyhoví, ocitá se v pozici jakéhosi obhájce zločinu.“ Soudce, který nemá mechanismy ke kontrole operativního svazku, proto raději vyhoví. Není třeba si dělat iluze, že takový postup se neuplatňuje v rámci procedury návrhů na vzetí do vazby, kdy státní zástupce často plní fakticky pouze roli doručovatele návrhu od operativce k soudci. O takovém zásadním průlomu do lidských práv, jakým je zbavení osobní svobody, pak často v ČR rozhoduje policejní nebo zpravodajský operativec na základě přinejmenším svévolně upravených právních podkladů.
Varování.
Případy z poslední doby - takzvaný Berdychův gang, okolnosti vraždy Františka Mrázka a úniky informací z BIS - ukázaly, že v této zemi zřejmě nelze provádět kvalifikovanou trestnou činnost bez součinnosti s bezpečnostními složkami státu - elity podsvětí a bezpečnostních sil osobně spolupracují na shodných cílech - a že někteří vrcholní politici patří do takzvaného okruhu zasvěcených, kteří o těchto skutečnostech vědí a přinejmenším je zakrývají.
Některé naše speciální služby, politici a hlavy organizovaného zločinu nepotřebovali, aby vznikl silný a nezávislý úřad, který by podléhal NATO a garantoval fair play a průhlednost při nakládání s citlivými informacemi. Jak jinak si totiž lze vysvětlit mnohaletou nečinnost našich vlád na tomto úseku?
Bylo by proto velmi záslužné, kdyby tato vláda okamžitě iniciovala legislativní proces, na jehož konci by bylo zákonné omezení pravomocí zpravodajských služeb a mechanismy jejich přímé kontroly. I protože nás v blízké budoucnosti pravděpodobně čeká období vlády sociálních demokratů a komunistů. Za tohoto stavu věcí - absolutní absence kontroly tajných policistů v ČR - pán bůh s námi!
