Většina manažerů se domnívá, že na výdajích státního rozpočtu lze ušetřit
Myslíte si, že lze financovat státní rozpočet s rozumnou mírou zadlužení, aniž by se výrazně zvyšovaly daně?
- Ano 79,4 %
- Ne 16,4 %
- Nevím 4,2 %
Ministr financí Eduard Janota přesvědčil kolegy a kolegyně ve vládě, že stát musí šetřit. Deficit státních financí má v roce 2010 činit 165 miliard korun. Přitom příjmy mají být 917,3 a výdaje 1,082 miliardy korun. „Rozpočet na příští rok je jedním z nejúspornějších, který jsem kdy vytvářel,“ prohlásil šéf státních financí. Vláda by sice neměla škrtat výdaje, ale ministři si budou muset poradit, jak dodrží kabinetem stanovené výdajové limity. „Škrtat“ by měli dle vlastní úvahy. Tuto strategii podporuje 79,4 procenta manažerů.
Patří mezi ně i následující respondent: „Nemá-li státní rozpočet vytvářet neufinancovatelné deficity, je třeba se podívat na nejvyšší mandatorní výdaje. Ministr financí Janota by nejvíce ušetřil tam, kde se to mělo učinit už dávno – na ,černých pasažérech‘ sociálního systému. Bývalý ministr práce a sociálních věcí Petr Nečas z ODS tomu nerozuměl, a proto šetřil na špatných místech – na lidech, kteří pracovali a ztratili práci, a na státních zaměstnancích. Šetřit však měl na těch, kteří nikdy nepracovali ani o práci nejeví zájem, přičemž každý měsíc ,vycucávají‘ ze státní kasy stovky milionů korun na sociálních dávkách. Navíc pobírají příspěvky na bydlení, ale za byt neplatí. Obcím a městům tím vznikají milionové dluhy, které se také sanují z daňových příjmů. Stačí dvě jednoduchá opatření. Za prvé namísto životního minima a doplatků do jeho výše vyplácet všem, kdo nikdy v životě nepracovali nebo pracovali méně než pět let, pouze existenční minimum 2020 korun měsíčně. Za druhé okamžitě bez náhrady zrušit příspěvek na bydlení, protože přes 90 procent těchto dávek je dle expertů vypláceno spekulativně – bohužel však v mezích zákona. Tím se ušetří minimálně 40 miliard korun ročně. Občanů zvyklých živit se vlastní prací se to nijak nedotkne a schodek státního rozpočtu se dostane na ufinancovatelnou úroveň, aniž by bylo nutné zvyšovat daně.“
Jednoznačně se nedokáže rozhodnout jiný manažer: „Na tuto otázku selský rozum nestačí. Asi jak kdy, v jaké době a s jakými podmínkami státních dluhů. Nezbývá než si nehrát na chytrého a přiznat, že nevím.“
Takové dilema nemá další respondent: „Lze ušetřit na výdajové straně rozpočtu a zároveň zefektivnit státní aparát. To předpokládá skutečnou reformu státní správy, kterou však není možné zahájit jinak než změnou ,motivačního systému‘ jejích zaměstnanců. Tedy vyrovnat vztah mezi pravomocí a odpovědností úředníků, aby existovala motivace reformu uskutečnit.“
Skepse zaznívá v jedné záporné odpovědi: „Je nutná dohoda rozhodujících politických stran o omezení mandatorních výdajů, úpravě daní, spoluúčasti občanů na zdravotnictví a školství a o snížení nákladů na státní správu. A současně na způsobu pomoci těm, kdo se do problémů dostali v důsledku hospodářské krize, a nikoli nechuti k práci. To je však v době, kdy jsou v čele těchto stran Mirek Topolánek a Jiří Paroubek, sci-fi.“
Podobně vyznívá i následující kladná odpověď: „Určitě lze. Bylo by však třeba zcela změnit přístup k tvorbě státního rozpočtu a vnímání ekonomického a hospodářského prostoru. Udivuje mě, že je veřejnosti předkládáno, že bez letitého tvůrce státního rozpočtu, současného ministra financí Janoty, nelze rozpočet sestavit. Pravdou spíše bude, že bez něho nelze sestavit jiný než obvyklý rozpočet.
Je třeba preferovat výdajovou stránku rozpočtu – oprostit se od dominantních a přetrvávajících úvah, jak předem stanovený a očekávaný rozpočet sestavit. Dále je třeba snížit počet ministerstev. A také státních a pseudostátních úředníků aspoň o 50 procent, a to nikoli impotentním auditem, co dělají, ale bez zkoumání nižším přísunem peněz. Dále je třeba snížit stavy policie a vojska a tak dále. To vyžaduje lidskou, manažerskou a politickou odvahu. Tu však nemohou mít lidé, kteří ještě před nástupem do ministerské funkce vyjednávají svou následnou pozici. Nebo lidé, kteří se pobytem ve funkci dopracují k pozicím v takzvaném byznysu. Zkoumala média, jak se na nás dívali Němci, když se bývalý vicepremiér Martin Jahn přesunul z vládní pozice do funkce personálního šéfa české pobočky koncernu? Co si o české vládě myslel šéf dotyčné české pobočky? S těmito lidmi, s jejich vlastnostmi i osobním zázemím lepší rozpočet nesestavíme. A typově stejní lidé sedí i v této vládě. Pán Bůh s námi!“
Odpovídalo 146 manažerů
