Pán kruhů

Vláda jednoho muže trvala 21 let a obrátila světový sport vzhůru nohama

Hry v Olympii údajně založil sám Héraklés. Pierre de Coubertin je vyslal do světa a vybavil je na cestu idealismem s pěti kruhy. Juan Antonio Samaranch ty kruhy pozlatil.
Vládl hrám a vládl hrami jako předseda Mezinárodního olympijského výboru (MOV) 21 let, a když v roce 2001 pozici opouštěl, byla to jedna ze vzácných příležitostí, kdy se všichni mohou vyjadřovat v superlativech a nevyzní to nabubřele. Významný člen MOV a prezident Světové antidopingové agentury WADA Richard Pound například prohlásil: „Samaranch zdědil roztříštěnou a dezorganizovanou organizaci bez peněz, z níž učinil mezinárodní, jednotnou a finančně i politicky nezávislou instituci, respektovanou nejen ve světě sportu, ale i v politických kruzích.“ Pound se mohl opřít o tvrdá data. Když Samaranch v roce 1980 nastupoval do funkce, činila aktiva MOV dva miliony dolarů a hry nebyly víc než rukojmí studené války. Když předával křeslo Jacquesi Roggovi, disponoval výbor 900 miliony dolarů a hry se dostaly do éry, v níž už jejich pořadatelství signalizuje posuny geopolitického těžiště. Peking, Soči ani Rio de Janeiro nezískaly olympiádu pro krásné oči dobrovolníků. Odstupují vládce sportu si mohl v červenci 2001 dovolit bilanci: „Dlouhodobou ekonomickou strategií jsme díky vyjednaným televizním právům finančně zajištěni do roku 2012. Jsem hrdý, že po sobě zanechávám dědictví, jež zajišťuje MOV jeho nezávislost. A že jsme nikdy nebyli nuceni přijmout jakoukoliv finanční podporu od jakékoliv vlády této planety.“ Drobný Katalánec za ta slova sklidil aplaus svých věrných i svých kritiků, neboť ani ti nemohli nikdy popřít, natož podceňovat Samaranchovy diplomatické vlohy, cit pro byznys a koncentraci energie na zvolený cíl. Tím cílem bylo změnit olympijské hry. „Jsem jako dítě, kterého se ptají, čím by jednou chtělo být. A ono odpoví, že by chtělo řídit sport. Já toho dosáhl. A jsem šťastný,“ prohlásil pár měsíců poté, co stanul v čele takřka zruinovaného MOV.

Proti bojkotům
Byl zvolen těsně před zahájením letních her v Moskvě v roce 1980 mimo jiné proto, aby vyvedl olympijské hnutí z ponižujícího postavení. Hry se staly politickou zbraní. Letní olympiádu v kanadském Montrealu bojkotovalo v roce 1976 několik afrických zemí. MOV totiž měl podle Afričanů vyloučit z her Nový Zéland, neboť jeho rugbyová reprezentace sehrála šňůru zápasů v Jihoafrické republice. Ta byla od roku 1964 kvůli apartheidu vyloučena z olympijského hnutí.
Moskevským hrám zase vyhlásil bojkot americký prezident Jimmy Carter a někteří spojenci USA kvůli ruské invazi do Afghánistánu. Samaranchovi nezbývalo než doufat, že se následující letní olympiáda v roce 1984 v americkém Los Angeles vůbec uskuteční. Po finančním debaklu montrealských her byla kalifornská metropole jediným kandidátským městem (mimochodem Montreal své dluhy ve výši jedné a půl miliardy dolarů splatil až třicet let poté). Několik týdnů před hrami se Samaranch dozvěděl, že ministr zahraničí Sovětského svazu Andrej Gromyko, zuřivý odpůrce USA, se rozhodl Američanům neúčast v Moskvě oplatit. „Ten člověk sportu uškodil nejvíce,“ prohlásil na Gromykovu adresu Samaranch, „více než Carter, protože k bojkotu neměl žádný jiný důvod než odplatu.“ Byla to lekce, která však Samaranchovi poskytla příležitost i téma. Příležitost uplatnit diplomatické zkušenosti a téma „suverenita pro olympijské hnutí“. Rychle si uvědomil, jak je politicky zneužitelné a jak důležité je pro zvýšení prestiže MOV navázat vztahy se všemi vládami a vrcholnými představiteli členských zemí. Během svého působení v čele MOV jich také stihl navštívit všech 199. O příměří ve válce studené i válkách horkých ostatně usiloval i na půdě OSN a symbolické satisfakce se mu dostalo v roce 1994, kdy po dobu konání zimních her v Lillehameru ustal konflikt na Balkáně jako pocta desátému výročí konání zimních olympijských her v Sarajevu.
Obrázek o diplomatických dovednostech šéfa MOV si můžeme udělat hned podle jeho první tvrdé zkoušky, jež vlastně trvala celých dvacet let. V roce 1981 přidělil MOV pořadatelství letní olympiády pro rok 1988 jihokorejskému Soulu a hrám hrozila vážná bezpečnostní rizika ze strany Severní Koreje. Samaranchovi se však podařilo s komunistickým režimem dokonce zavést dialog o možnosti Severokorejců podílet se na pořadatelství, což se sice nepodařilo, nicméně režim se nakonec zdržel jakýchkoliv násilných akcí. A hlavně se her zúčastnilo i mnoho zemí východního bloku, které s Jižní Koreou neudržovaly vztahy. Pointa: O dvanáct let později v australském Sydney dokonce obě Koreje nastoupily během slavnostního ceremoniálu pod společnou olympijskou vlajkou.

Konec amatérismu
Většina španělských periodik nešetří na Samaranchovu adresu superlativy zejména proto, že se mu již v roce 1986 podařilo prosadit jako pořadatelské město letní olympiády 1992 rodnou Barcelonu. Díky hrám se podařilo revitalizovat barcelonský přístav a infrastrukturu města, a zejména nastartovat cestovní ruch na mnoho let dopředu. Ekonomičtí experti dnes používají barcelonské hry jako příklad dramatického ekonomického impulzu. Na otázku, v jaké souvislosti by si přál zůstat v paměti, kdysi odpověděl stručně: „Jako někdo, komu se jednoho dne podařilo přivést olympijské hry do jeho rodné země. Nic víc.“ Barcelonské hry se však staly mezníkem v dějinách olympijské myšlenky ze zcela jiného důvodu. Samaranch si byl vědom, že olympijské hry nemohou přežít, pokud na nich nebudou startovat nejlepší sportovci světa, včetně tenistů, hokejistů a dalších lukrativních profesí. Od tohoto faktoru se odvíjí publicita a od publicity finanční zajištění celého nutí. Otevření her profesionálům se však nezamlouvalo zejména zemím bývalého východního bloku, jejichž sportovci byli jako příslušníci armád nebo učitelé tělocviku de facto rovněž profesionály. Samaranch nakonec uspěl i díky rozpadu sovětského impéria a na barcelonská sportoviště nastoupily hvězdy profesionálního sportu v čele s americkým basketbalovým Dream Teamem. Tím se naplno rozjel olympijský stroj na peníze.

Na vlně byznysu
V sedmdesátých letech minulého století se MOV potácel na hraně bankrotu. Pro pořadatelská města představovaly hry finanční břímě a pomalu hrozilo, že se o budoucí pořadatelství nikdo nepřihlásí. Samaranch si hned po nástupu spočítal, že televizní práva na přenosy z her jsou podhodnocená. Zatímco za „Moskvu 1980“ získal MOV z televizních práv 88 milionů dolarů, za Los Angeles o čtyři roky později již inkasoval 289 milionů dolarů. Za balíček televizních vysílacích práv k OH ve Vancouveru 2010 a v Londýně 2012 dle odhadů utržil MOV již 3,3 miliardy dolarů, to jest o 30 procent více než za předchozí Turín a Peking (pořadatelská města z těchto příjmů obdrží vždy třetinu).
Tyto částky by ovšem MOV nikdy nevylicitoval, kdyby nepřistoupil k razantní změně: střídání letních a zimních her vždy po dvou letech. Samaranch pochopil, že musí výnosy z televizních a sponzorských smluv rozprostřít rovnoměrně do čtyřletého olympijského cyklu. Od svého nástupu počkal pět let, než nabyl jistoty, že MOV jeho myšlenku přijme, a pak ji bez vážnějších překážek prosadil. Olympijské hnutí už bylo připraveno měnit pravidla pro peníze. Naposledy proběhly v témže roce zimní a letní olympijské hry v Albertville a v Barceloně v roce 1992, o dva roky později už ve zrychleném cyklu pořádal první samostatné zimní hry norský Lillehammer.
Prostřednictvím marketingové společnosti ISL v čele se šéfem Adidasu Horstem Dasslerem začaly MOV přitékat miliony z jiného zdroje, z prodeje marketingových práv na využívání olympijských symbolů. Podnikatelské veřejnosti se otevřely oči.
Již v roce 1997 vznikl takzvaný marketingový olympijský program (TOP), jehož cílem bylo snížit počet penězovodů a zároveň znásobit objem peněz. V roce 1964 se na tokijských hrách podílelo na 250 firem se značně omezenými šancemi na publicitu, pro olympiády v Turíně (2006) a Pekingu (2008) už byl pool sponzorů zúžen na dvanáct TOP partnerů, kteří připsali na účet MOV více než 800 milionů dolarů.

Druhá strana peněz
Samaranch slavil jeden úspěch za druhým a o pořadatelství her se ucházelo stále více měst. Bylo zřejmé, že způsob volby kandidátských měst nahrává korupci a skandál nebude daleko. Kvůli nepřiměřené pohostinnosti uchazečů, kvůli jejich dárkům a výletům pro členy MOV Samaranch požádal jednoho z členů představenstva výboru Marka Hodlera, aby v tomto směru vypracoval určitá pravidla. Hodler však nachystal nepříjemně třaskavou nálož: v roce 1998 poprvé veřejně poukázal na nečestné praktiky při rozhodování a zpochybnil „čistotu“ volby amerického Salt Lake City pořadatelem zimních her v roce 2002. Vyšetřování ukázalo, že někteří členové MOV přijali dary v celkové výši jednoho milionu dolarů.
Deset členů MOV odstoupilo nebo bylo odvoláno a MOV později návštěvy členů výboru v kandidátských městech dokonce zakázal. A Samaranch skandál přežil. Hladce získal potřebnou podporu výboru pro své setrvání ve funkci. Aby ne, zvážíme-li, že v roce 2001 pouze dvanáct ze 118 členů výboru nebylo jmenováno Samaranchem osobně.
Poslední hry Samaranchovy éry však daly na korupční skandál zapomenout. Organizace olympiády v Sydney, do níž byli zapojeni i domorodí obyvatelé kontinentu, byla bezchybná a prodalo se během ní do té doby rekordních 92 procent volných vstupenek. Nejlepší okamžik pro oficiální odchod z čela olympijského hnutí. Když vloni doživotní čestný předseda MOV podporoval kandidaturu Madridu pro letní olympiádu v roce 2016, řekl mimo jiné: „Vím, že můj čas se chýlí ke konci.“ Madrid prohrál souboj s Riem de Janeirem. Logický důsledek Samaranchovy politiky: Brazílie patří k budoucím centrům globálního světa a olympijský byznys to ví.

* (box CV)
Život diplomata
Juan Antonio Samaranch Torelló se narodil 17. července 1920 v Barceloně do rodiny prosperujících textilních průmyslníků, jež se po občanské válce v roce 1939 přiklonila na stranu generála Franciska Franka. V rodném městě absolvoval Vyšší institut obchodních studií, poté studoval i v Anglii a v USA. Ve fašistickém Španělsku byl sport pod státní kontrolou a mladý Samaranch v něm hledal uplatnění nejprve jako boxer (pod přezdívkou Kid Samaranch) a posléze v brance hokejového týmu na kolečkových bruslích. V roce 1951 dokonce zorganizoval v Barceloně mistrovství světa v tomto netradičním sportovním odvětví a z pozice manažera dovedl španělskou reprezentaci k titulu. V polovině padesátých let vstoupil do státních služeb, když se na radnici v Barceloně stal poradcem přes sport a zanedlouho též poslancem. V šedesátých letech plnil ve Frankově vládě funkci zmocněnce pro sport. „Byl jsem na straně Franka stejně jako řada Španělů,“ hájil se později. „Podle mne udělal pro moji zemi výjimečné věci. Je na mých krajanech, aby posoudili, zda jsem se tehdy nějak provinil,“ dodal. Po smrti diktátora Franka to vypadalo, že jeho politická kariéra skončila. Obratný Samaranch však „přežil“ díky příteli na místě nejvyšším – králi Juanu Carlosovi I. – a v roce 1977 až 1980 zastával velvyslaneckou funkci v Moskvě (a zároveň v mongolském Ulánbátaru). Sovětské angažmá mělo později strategický vliv i na Španělovy aspirace v olympijském hnutí.
Ve stejnou dobu, kdy se Samaranch zapojil do politiky, vykročil rovněž na dráhu sportovního funkcionáře a v roce 1956 byl již šéfem španělské výpravy na olympiádě v Melbourne. Ve své zemi řídil v letech 1967 až 1970 národní olympijský výbor a poté se již soustředil zejména na činnost na mezinárodní scéně. Členem MOV se stal v roce 1966. V letech 1968 až 1975 a 1979 až 1980 byl šéfem protokolu, v jeho nejužším vedení působil s krátkou přestávkou od roku 1970. V období 1974 až 1978 zastával funkci místopředsedy organizace. Její vedení převzal 16. července 1980, krátce před zahájením letní olympiády v Moskvě. Ve funkci předsedy vystřídal irského lorda Michaela Killanina. Den před oslavou 81. narozenin, 16. července 2001, dlouholetý první muž světového olympijského hnutí tento post opustil. Při slavnostním zahájení 112. zasedání MOV v Moskvě byl jmenován doživotním čestným předsedou a dostal nejvyšší ocenění MOV, zlatý olympijský řád. Markýz Samaranch, nositel mnoha čestných doktorátů a velký milovník umění a filatelie se zařadil na druhé místo za nejdéle vládnoucího předsedu MOV, barona Pierra de Coubertina, jenž tuto funkci zastával 29 let. Jeho následovníkem se stal Jacques Rogge.
Bývalý španělský diplomat zůstal v olympijském hnutí aktivní i poté, co v roce 2001 ve funkci skončil. Podílel se například na neúspěšných kandidaturách Madridu na pořádání olympijských her v letech 2012 a 2016.
V roce 1955 se Samaranch oženil s Marií Teresií Salisachsovou-Roweovou, s níž měl syna (je nyní členem MOV) a dceru. V září 2000, krátce po zahájení OH v Sydney, jeho vážně nemocná manželka zemřela. Juan Antonio Samaranch ji následoval 21. dubna 2010. Pavel Pokorný
*

(časová osa)
Samaranchova éra
● LOH 1980 Moskva
80 zemí
5179 účastníků
Příjmy z vysílacích práv: 88 mil. USD
● ZOH 1980 Lake Placid
36 zemí
1072 účastníků
● LOH 1984 Los Angeles
140 zemí
6829 účastníků
Příjmy z vysílacích práv: 290 mil. USD
● ZOH 1984 Sarajevo
49 zemí
1272 účastníků
● LOH 1988 Soul
160 zemí
8391 účastníků
Příjmy z vysílacích práv: 403 mil. USD
● ZOH 1988 Calgary
57 zemí
1423 účastníků
● LOH 1992 Barcelona
169 zemí
9356 účastníků
Příjmy z vysílacích práv: 636 mil. USD
● ZOH 1992 Albertville
64 zemí
1801 účastníků
● ZOH 1994 Lillehammer
67 zemí
1737 účastníků
● LOH 1996 Atlanta
197 zemí
10 320 účastníků
Příjmy z vysílacích práv: 898 mil. USD
● ZOH 1998 Nagano
72 zemí
2176 účastníků
● LOH 2000 Sydney
199 zemí
10 651 účastníků
Příjmy z vysílacích práv: 1332 mil. USD