Sir Anthony Barnes Atkinson se začal rostoucími rozdíly v příjmech lidí zabývat v době kdy to ještě nebyl módní trend
Když v srpnu roku 2013 vydal francouzský ekonom Thomas Piketty knihu Kapitál v 21. století, stal se z pojmu nerovnost příjmů oblíbený debatní termín (ve skutečnosti k tomu došlo až o nějakých osm měsíců později, když ji vydal anglicky, protože kterého ekonoma by napadlo číst francouzsky - ale to je jiná věc).
Jména Pikettyho a jeho občasného kolegy Emmanuela Saeze, autorů teze o zhoubnosti koncentrace bohatství, začala v lepší společnosti plnit podobnou funkci jako pro dřívější generace (namátkou) Jean-Paul Sartre, Marshall McLuhan nebo Sigmund Freud: když jste dokázali jejich jména správně vyslovit, přiřadit k nim odpovídající díla a pronést o obojím dvě souvislé věty, získali jste kýžený punc člověka intelektuálně zdatného; už proto, že málokdo další u stolu pořádně věděl, o čem je řeč.
Mediální shon kolem nového Kapitálu dal částečně zaniknout skutečnosti, že Saez i Piketty ve svých myšlenkách stojí na ramenou velikánových; konkrétně mnoho ze svého poselství čerpali z díla svého mentora, anglického ekonoma sira Anthonyho Barnese Atkinsona (4. září 1944 - 1. ledna 2017), jenž se daným tématem zabýval již od 60. let. Je to svým způsobem škoda, protože opus magnum sira Anthonyho, kniha Nerovnost: Co lze dělat? je o třetinu kratší a o poznání stravitelněji napsaná než Pikettyho bestseller.
Především však jde o čtení podstatně radikálnější. Piketty, jenž se po návštěvě SSSR v devatenácti letech stal „přesvědčeným příznivcem kapitalismu, volného trhu a soukromého vlastnictví“, doporučuje trochu neochotně zdanit celosvětové bohatství za účelem jeho spravedlivějšího přerozdělení. Sir Anthony se s tím tolik nepáře. Navrhuje celou řadu drastických intervenčních opatření, vedle nichž vypadá takový Vladimír Špidla jako rodný bratr Attily Biče Božího: od 65procentní maximální daňové sazby přes státem regulované mzdy až po zaručenou jistotu zaměstnání. To je učení, které má k mainstreamu dnešní ekonomické praxe opravdu hodně daleko.
O to vřeleji Atkinsona přijímala akademická scéna, jejíž většina se laissez-faire kapitalismu také štítí. Však má Atkinson po sobě pojmenován i index nerovnosti příjmů. Je prý dokonce lepší než nesrovnatelněji oblíbenější Giniho index, jen má tu nevýhodu, že mu nikdo nerozumí.
Sbíral i další ocenění; vedle rytířského titulu, jejž mu královna udělila v roce 2000, byl i rytířem francouzské Čestné legie, členem Britské akademie i několika ekonomických společností v Evropě i Americe a na čas předsedou Ekonometrické společnosti.
Kromě toho nestálo za to jej číst. Patřil například k prvním, koho napadlo formulovat myšlenku, že zaměstnanost žen začala nerovnost příjmů domácností prohlubovat, když si bohatí muži začali namísto chudých žen masově brát ženy bohaté.
A konečně, jak napsal v recenzi na jeho knihu The Economist, kontakt s jeho myšlenkami vzdálenými realitě dá člověku nahlédnout, jak nepřirozeně musí dnešní ekonomické prostředí připadat člověku z jen trochu vzdálené minulosti - a dost možná i nedaleké budoucnosti.
Sir Anthony Barnes Atkinson zemřel na Nový rok ve věku 72 let v Oxfordu. 1
O autorovi| Daniel Deyl, deyl@mf.cz
