Trvalo to téměř třicet let usilovné práce, tvrdých jednání a byrokratických
bojů. A také nespočet panáků vodky. Dnes se však Donald Kirlin z městečka
Quincy v americkém Illinois může pochlubit největší soukromou bojovou letkou na
světě. V hangárech zdejšího letiště ukrývá desítky bitevníků z různých částí
světa v čele se čtveřicí stíhaček MiG-29, chloubou sovětského letectva a dodnes
základem protivzdušné obrany celé řady zemí, a čerstvě i desítkami F/A 18
Hornet, jež před nedávnem získal od australské armády.
Vedle nich se pak kdesi vzadu krčí i několik strojů z Česka. Právě fascinací českým letounem to v roce 1994 začalo. Kirlina, kterému nikdo neřekne jinak než Don, tehdy v leteckém magazínu uchvátil lehký bitevník L-39 Albatros z vodochodského Aera. Okouzlen výkonem – prohání se nablýskanou corvettou z roku 1967 – po jednom takovém zatoužil. První dovezl ještě týž rok a dnes jich na ploše letiště postává sedm, všechny ještě s komunistickou hvězdou na zádi. V hangáru jim dělá společnost také čtveřice modernějších L-59. To vše i díky spojkám, které má Don v Praze a Moskvě, i českým a slovenským leteckým mechanikům, s nimiž ve své firmě Air USA spolupracuje.
Ony spojky jsou pro Kirlina životně důležité, jelikož za svůj dnešní byznys
vděčí zejména rozpadu Sovětského svazu a množství armádní techniky, které po
sobě v postkomunistických zemích zanechal. Jeho původní myšlenka přitom
obchodního ducha postrádala – zprvu podle něj šlo jen o vrtoch bohatého muže,
který si za své peníze chtěl koupit maximum možného. Až následně zjistil, že
není jediným nadšencem pro rychlé létající stroje. „Proč si za 300 tisíc dolarů
kupovat cessnu s maximální rychlostí 120 km/h, když za stejnou cenu můžete mít
L-39, stroj čtyřikrát rychlejší a stokrát přitažlivější?“ zněla jeho klíčová
myšlenka.
Na golf bitevníkem
Bohatým zájemcům z řad lékařů a vysokých manažerů tak začal české stroje
prodávat. S nadsázkou dnes říká, že není lepšího dopravního prostředku na
víkendový golf než L-39. „Jen se podívej,“ ukazuje reportérovi magazínu Wired
na volné místo v přídi tohoto lehkého bitevníku. „Starou techniku jsme
nahradili moderní, ušetřili téměř 400 kilogramů hmotnosti a získali prostor pro
sadu golfových holí.“ A záhy vyzdvihuje nedocenitelnou vlastnost těchto letounů
vzlétnout a přistát i na nezpevněné ploše. „Tohle je jediný bitevník, se kterým
můžeš – samozřejmě pokud to úřady dovolí – přistát přímo vedle golfového
hřiště, zahrát si a zas odletět. Dobrý, ne?!“
Don, který letadlům doslova propadl už v pubertě a za knipl usedl poprvé ve
svých 16 letech, aby v osmnácti získal první licenci a o tři roky později už
pilotoval komerční stroje, na L-39 vyzdvihuje celou řadu vlastností: efektivní
motory vyžadující jen minimum údržby, tři hodiny letu na jedinou nádrž,
mechanické řízení či robustní podvozek umožňující již zmíněný vzlet a přistání
i na obyčejném poli. Nadto pak přihazuje fakt, že se těchto strojů vyrobilo v
osmdesátých a devadesátých letech 20. století na tři tisíce, a není tak problém
s dostupností náhradních dílů.
Jak se navíc později ukázalo, tyto lehké bitevníky jsou pro svou hbitost a
houževnatost ideální k výcviku armádních pilotů. Svou flotilu tak Don postupně
rozšířil o podobně střižené britské bitevníky BAE Systems Hawk či německé Alpha
Jety. A jak se armádní rozpočty ztenčovaly, zatímco požadavky na výcvik rostly,
Don se svou Air USA – stejně jako zhruba pětice dalších podobně zaměřených
firem – začal zaplňovat místo uvolněné postupně rušenými státními
„nepřátelskými flotilami“, ta od amerického námořnictva například nadobro
zavřela své hangáry už v roce 1996.
Sen o migu
Don se pro dráhu pilota rozhodl na úkor angažmá v multimilionové rodinné síti obchodů pod značkou Hallmark. To samo vypovídalo o jeho cílevědomosti, a záhy tak bylo zřejmé, že u malých letounů dlouho nezůstane. Už po první dovezené L-39 chtěl víc. Větší výkon, delší dolet. Své smysly naplno upřel k myšlence pořídit si vrchol sovětského umu a strašáka i těch nejlepších amerických strojů – nadzvukovou stíhačku čtvrté generace MiG-29. I tento sen se mu splnil. „Koukej,“ vytahuje z bavlněného sáčku pilotní přilbu, která se připojuje k laserově naváděnému sledovacímu systému letadla. Federální zákony zakazují civilistům takto specializované zbraně vlastnit, natož pak funkční jako v tomto případě, Don však tajemně poznamenává: „Nějak to zkrátka jde, ale nemůžu říct jak.“
Donova firma dnes vlastní hned čtyři „Fulcrumy“, jak se MiG-29 označuje v
kódu NATO. Cesta k tomu prvnímu ovšem byla víc než složitá. V knize Paula T.
Entrekina Mr. MIG o historii migů v USA se lze dočíst, že ji získal po šesti
letech trvajícího jednání v prosinci roku 2000 od vlády v Kyrgyzstánu. Stal se
tak prvním soukromým vlastníkem této stíhačky na světě, navíc v nebývale dobrém
stavu. „Měla nalétáno jen asi 400 hodin,“ říká Don. Nákupu prý předcházely
týdny a měsíce schůzek s různými prostředníky napojenými na tamní vládu (za „neustálé
přítomnosti vodky“). „Jejich první reakce vždy byla, že to není možné. Nemohli
uvěřit, že nejsem americký špion,“ líčí své první kroky v Biškeku, kam se za
svým strojem vydal. „Byl to začátek snu, který se proměnil v noční můru.“
Stroj, za který vydal neupřesněnou částku v řádu milionů dolarů, rozebrali a
naložili do beden upravených na zakázku a označených jako farmářské nářadí. Aby
ho dostali na vlak, museli dokonce postavit most přes řeku v zadní části
vojenské základny. Jenže pak se něco pokazilo a Don se z hodiny na hodinu stal
personou non grata. Postsovětskou zemi musel urychleně opustit – za tisíc
dolarů, bez pasu a oblečení se nechal v kufru náhodného auta převézt přes
hranici do Almaty v Kazachstánu. Až později zjistil, že se peníze nedostaly tam,
kam měly. Jeho muži mezitím vysněný MiG dál nakládali na vlak, aby jej následně
z gruzínského Poti přepravili po peripetiích s tamní vládou zpět do Kyrgyzstánu
a odtud pronajatým Antonovem AN-124 do Tallinnu v Estonsku. Do Quincy tak tento
první soukromý Fulcrum dorazil až po třech letech za astronomických výdajů (jen
let Antonovem vyšel na 40 tisíc dolarů).
Miliardy ze státního
Don přitom tehdy pracoval u US Airways jako kapitán Boeingu 737, ačkoli to vzhledem k rodinnému impériu vůbec nepotřeboval. Plnil si zkrátka sen. Že pořizuje stroje, na které mohou američtí vojenští piloti ve světě narazit nejčastěji, byla podle něj víceméně náhoda. „Například Irák využíval v době naší invaze tři letouny – L-39, MiG-21 a MiG-29, což jsou tři ze čtyř letadel, která Air USA v té době vlastnila,“ tvrdí s tím, že prvotní prý vždy byla fascinace.
„Je to surový stroj, vždyť za šedesát sekund dokáže vystoupat do výšky 14
600 metrů!“ netají ani dnes nadšení z MiG-29. Na sovětské technice navíc
oceňuje ještě jednu věc: „Sověty postavené letadlo mělo sloužit nejméně padesát
let, i kdyby ho uprostřed ničeho udržovalo sotva čtoucí dítě s výbavou, která
by se vešla do krabičky s rybářským náčiním.“ To americké stroje podle něj
ctily jen jedinou vlastnost – výkon.
Potenciál spolupráce s Pentagonem dostal reálné obrysy po podpisu smlouvy z
roku 2004, v níž Kirlinově Air USA zaplatilo americké námořnictvo za 200 hodin
letů 840 tisíc dolarů. „I tak se to vyplatilo,“ poukazuje na jinak vysoké
náklady armádních taktických cvičení Eric Petersen z velitelství námořních
leteckých sil v San Diegu. „Taktika z filmu Top Gun, tedy otočit se, dostat se
za nepřítele a vypálit, je dávno pryč. Dnes je třeba nepřítele sestřelit dřív,
než vás vůbec uvidí,“ dodává s tím, že právě Kirlinova flotila umožňuje
trénovat piloty na různé systémy i radarové odrazy. Kdyby podobnou letku
spravoval stát, bylo by to podle Petersena mnohonásobně dražší.
Skvělá zpráva pro budoucnost Air USA přišla nedávno. Stala se jednou ze
sedmi podobně orientovaných firem, které vyhrály vládní kontrakt na taktické
letecké školení pro americkou armádu za celkem 6,4 miliardy dolarů. Nejméně po
dobu dalších pěti let se tak Donova flotila ani dvacítka profesionálních
vojenských pilotů, které zaměstnává, nudit nebudou. Už tehdy navrch Kirlin
veřejně oznamoval, že se chystá na nákup dalších strojů. Že to bude celkem 46
již zmíněných Hornetů od australské vlády, tehdy čekal málokdo. Tenhle chlapík
zkrátka netroškaří.
Dnes jeho flotila čítá bezmála 70 vysoce specializovaných letounů různých zaměření, rozšiřovat hodlá i svůj kádr letců. Patří tak nejen ke klíčovým poskytovatelům služeb Pentagonu, ale především převyšuje letecký arsenál většiny armád světa. Náplň jejich práce je přitom navýsost jednoduchá. „Ukážeme se, odvedeme svou práci a letíme pryč,“ shrnul ji válečný veterán a jeden z pilotů Air USA Tom Leonard, mimo jiné absolvent programu United States Navy Strike Fighter Tactics Instructor známějšího pod lidovým označením „Topgun“.
