Navzdory veškerým prohlášením o nových hříších zůstává vše při starém
Ze sedmi smrtelných hříchů - pýcha, lakomství, závist, hněv, smilstvo, obžerství a lenost - je nejhorší ten první, z něhož pocházejí ostatní. Tedy i lakomství, jež se vyznačuje touhou získávat co největší majetek. Mluví-li tedy biskup regent Gianfranco Girotti v rozhovoru pro deník L’Osservatore Romano o „sociální a ekonomické nerovnosti, v níž ti nejchudší zůstávají stále těmi nejchudšími a bohatí těmi nejbohatšími, což živí neudržitelnou sociální nespravedlnost“ (viz s. 58), pranýřuje tím nepochybně starý hřích lakomství. Žádný nový hřích nezavádí. Na hříších je však podstatné něco jiného - jejich vztah k lidské přirozenosti.
Hříchy totiž mohou být projevem přirozených lidských instinktů. Jednou z nezměnitelných vlastností lidské povahy, na niž nemají žádný vliv jakékoli legislativní či výchovné zásahy, je totiž zištnost nebo chcete-li hromadění majetku. Chtivost tvoří základ nejen touhy vlastnit, ale i obžerství nebo smilstva. Všechny živé bytosti jsou zištné - nejen zvířata a děti, ale i jakkoli civilizovaní dospělí lidé. Na té nejnižší úrovni je zištnost projevem instinktu přežití. Navíc představuje i tu hlavní lidskou povahovou vlastnost, pro niž je hromadění majetku prostředkem k seberealizaci, která tvoří základ svobody. Proto se svoboda nemůže rozvíjet, pokud vlastnictví a nerovnost, jež z něj vyplývá, jsou potlačované násilím. Dle anglického politického vědce z 19. století Jamese Fitzjamese Stephena „soukromé vlastnictví tvoří pravý základ svobody“. Hromadění majetku a tedy vlastnictví je neoddělitelnou součástí blahobytu a svobody.
Je tedy třeba se začít vážně zabývat odmítnutím myšlenky osvícenského původu spjaté s ideálem rovnosti, který se zastává toho, že lidi lze neustále tvarovat tak, aby náležitým vzděláním, výukou a zákony dosáhli mravní dokonalosti. Jádro lidské povahy totiž vnější nátlak nijak neovlivní. Nadměrná legislativní činnost moderní doby je pak důsledkem chybného přesvědčení, že lidské chování lze zásadně a trvale změnit. Tento nešvar se projevuje v jednání Evropské unie i České republiky. A čeští kritici EU, má-li být jejich kritika věrohodná, by měli ukázat, jak lze tento problém v tuzemsku řešit.
Zdravý rozum říká, že určité stránky lidského chování nelze změnit, protože se vyskytují vždy a všude, což se týká i hříchů. Existuje tedy mez pro to, čeho lze zákony a případným donucováním dosáhnout. Těmito prostředky nelze ze společnosti odstranit závist, odpor k jiné rase nebo nepřátelství vůči homosexuálům a pokusy použít je k tomu budou mít pravděpodobně opačný účinek.
Tyto problémy si velmi dobře uvědomovala skupinka neoliberálů, která se sešla v roce 1947 ve švýcarské městečku Mont Pelerin a do níž mezi jinými patřili Ludwig von Mises, Friedrich von Hayek, Wilhelm Röpke a další, a dospěla k závěru, že nejdůležitější je zabývat se vztahem křesťanství a svobody. A ačkoli mezi účastníky nebyl ani jeden aktivní představitel katolické víry, jejich jednání velmi ovlivnila encyklika Quadragesimo Anno z roku 1931, která se vztahem křesťanství a svobody zabývá.
Na tuto jejich snahu by bylo dobré navázat a vážně se zamyslet nad posledním sdělením katolické církve ohledně takzvaných nových forem sociálního hříchu. Možná, že by však bylo lepší vzít záležitost z opačného konce a zabývat se spíše ctnostmi - pokorou, štědrostí, přejícností, mírumilovností, cudností, střídmostí a činorodostí - než smrtelnými hříchy. A lze začít četbou Božské komedie, v níž Dante Alighieri využívá smrtelné hříchy jako stupně v očistci, kterými musí projít duše zemřelého a očistit se od nich tím, že se naučí právě těmto protikladným ctnostem. A bude-li dostatečný počet čtenářů onoho klasického díla nebo aspoň těch, kdo ji vezmou do ruky, není to se západní civilizací zase až tak špatné. V opačném případě lze pouze konstatovat, že se pokrok nedá zastavit a v důsledku toho přestanou hříchy i ctnosti lidi zajímat. I tehdy však bude platit, pokud lidé zůstanou lidmi: Na věky věků hříchy a ctnosti.
