Na záběry obětí eboly v Africe se
díváme jinak než na stovky rakví v Itálii, ve Španělsku nebo na
Manhattanu. Zatímco ta první, africká sekvence je mediální rutina, jeden
z mnoha obrazů v nekonečném toku bezmála virtuálního dění, ta druhá,
naše, západní, je šokující realita. „Čím je místo vzdálenější či exotičtější,
s tím větší pravděpodobností se setkáme s nic neskrývajícími
frontálními pohledy na mrtvé a umírající. Postkoloniální Afrika ve vědomí
široké veřejnosti bohatých zemí existuje hlavně jako sled nezapomenutelných
obrazů obětí s vypoulenýma očima,“ píše Susan Sontagová v knize
S bolestí druhých před očima.
Strach se ale nešíří nejrychleji dotykem
smrti. Tedy osobním svědectvím, tím, že někdo, kdo to všechno prožil, předává
tak silnou zkušenost, že ji prostě neumíme postavit stranou a musíme se
s ní v sobě srovnat, nejčastěji pak tím, že od ní utečeme do svého
vnitřního i vnějšího bezpečí. Každý, kdo kdy zažil vypjatou kritickou či nějak
hraniční situaci, ví dobře, že v ní strach mizí. Člověk funguje, stává se
součástkou jakéhosi neviditelného fyzického stroje záchrany a boje, který
vykonává to, co je třeba. Nemůže vystoupit ze své role vykonavatele do role
pozorovatele. Funguje. Běží. Teprve ve chvíli, kdy se začne pozorovat, přichází
šok, rozvíjí se trauma, vrátí se potlačený strach, který je zároveň výrazem
strachu i pokory vůči smrti.
Strach naopak narůstá s minimálním
odstupem, kdy mezi nás a svět vstupuje obraz, který přitahuje a odpuzuje
zároveň. Vidíme realitu, která je nám nějak blízká, ale máme pocit, že ještě
nejsme úplně její součástí. Dotýkáme se jí, ale kdykoliv můžeme ucuknout zpět,
a právě tímto poodstoupením obrazu můžeme realitu zvládat. Vtahuje nás svou
bezprostřední a emocionální blízkostí, ale pořád víme, že nás ještě nemá
v moci. Ještě před ní můžeme uhnout, ale ne na dlouho, protože by nám ona
svůdně děsivá emoce chyběla. „Jsem přesvědčen, že cítíme určitou, a nikoli
nepatrnou míru potěšení ze skutečných neštěstí a bolesti druhých,“ napsal
anglický filozof Edmund Burke, kterého Sontagová ve své knize příznačně cituje:
„O žádnou podívanou neusilujeme tak dychtivě, jako o pohled na nějakou
mimořádnou a tragickou pohromu.“
Neustálým opakováním, skrze nějž se i
pandemie mění v nepřerušitelnou reality show, se strach jako ono podivné
zvrácené chvění permanentně udržuje, nebo dokonce narůstá. A to proto, že je
pořád strachem druhých, s nímž nechceme mít nic společného.
Vnímáte pandemii jako reality show?
Logika moderních médií, která vědomě i
nevědomě rozvíjí přirozený lidský sklon k radosti z neštěstí, o němž
mluví Burke, primárně nevelí jít za nejdůležitější informací, nýbrž za nejlepší
podívanou, za nejlepší show, jít za nejsilnější emocí, být tam, kde tyto emoce
vznikají a na této emocionální vlně udržovat své diváky v pozornosti. A je
úplně jedno, zda jde o ropu, politickou návštěvu, ekonomický jev, sportovní
výsledky nebo o pandemii. Reality show je najednou reálnější než realita,
s kterou v kumulaci emocí šířících se dál po sociálních sítích už
nemá mnoho společného. Jak strhující, dobrodružná a napínavá, plná lidských příběhů,
obětování a soucitu, velkých osobních dramat, včetně těch vědeckých, je
pandemie viděna mediálním síťovaným okem, které natáčí své „zprávy“ i
v první linii, tam, kde na lidi sahá smrt. Jak nudně chladná a obyčejná je
ve skutečném životě.
Pandemie jakožto reality show má, jak
připomíná i stará kniha Susan Sontagové o obrazech válečného utrpení, rovněž
burcující potenciál. Našlehávaná emoce dokáže pohnout k nějakým činům i
lidi, kteří by jinak dál slastně sledovali zprávy o utrpení jiných mezi
Televarieté a večerní detektivkou. Ale není to většinou přesně tak? Nedívá se
většina z nás, autora blogu nevyjímaje, na pandemii právě takto, protože
k nám přichází jako další díl nekonečné reality show? A není pak i
burcující pozitivní energie soucitu a sounáležitosti, animovaná ve veřejném
prostoru jako děkovný proud či veselý sebe-zrcadlící tanec usměvavých hasičů,
šiček roušek, saniťáků a sester, jen iluzí spojující energie, po níž více
toužíme, než ji žijeme? Jen dalším výstupem v zábavné mediální show, jehož
kouzlo vyprchá tak rychle, jak přišlo?
Obrazy pandemie jsou v reality show,
kterou dnes tak napjatě sledujeme, inscenovány buď jako symboly nepatřičnosti
či heroismu. Virus a smrt, kterou způsobuje, jsou nemístné a lidské snažení,
které tomu všemu brání, hrdinské. A přitom, jak naznačuje Sontagová, jde o něco
úplně jiného. O komplexní změnu optiky a vztahu ke světu, o proměnu vidění a
myšlení, které se jednou možná obejdou bez snadnosti emocí zábavné show.
