Koronavirová pandemie obrátila gastro průmysl vzhůru nohama. A tak zřejmě asi nikoho nepřekvapí, že se v něm nyní odehrává jedna menší technologická revoluce.
Zatímco dříve chodívali lidé za jídlem, dnes je spíše zvykem, že jídlo „chodí“ za nimi. Poptávka po donáškových službách vyletěla zásluhou proticovidových opatření strmě vzhůru a podniky, které tyto možnosti nabízejí, začínají pomalu, ale jistě nestíhat. A protože počet kurýrů je omezený a zákazníci z obav o své zdraví tak jako tak dávají čím dál větší přednost bezkontaktním formám donášky, hledají jejich provozovatelé pomoc u robotů. Doslova.
Že jsou stroje schopny doručit kdeco, je věc dobře známá. A nejinak je tomu právě i v případě jídla, což názorně dokládá úspěch estonské společnosti Starship Technologies. Ta se výrobou robotických dodávkových vozítek zabývá již několik let. V roce 2019 jich ve své flotile měla 250, dnes je to už víc než tisíc a další budou následovat.
„Jsme svědky takového nárůstu poptávky po robotech, který nemá obdoby,“ cituje agentura AP Alastaira Westgartha, šéfa zmíněné společnosti. „Zájem tu byl vždy, ale pandemie tento efekt značně urychlila,“ přiznává.
Kampusy plné robotů
Robotická vozítka mohou mít mnoho různých tvarů. Liší se například počtem kol – některá si vystačí se čtyřmi, jiná jich potřebují šest. Ve svých útrobách mají zabudovány kamery a GPSky a někdy také sofistikované laserové scannery. Díky všem těmto vychytávkám se pak mohou zcela autonomně pohybovat po ulici, přičemž jakmile dorazí k cíli, zákazník prostřednictvím svého chytrého telefonu vyťuká daný kód, čímž vyšle robotovi signál, aby otevřel víko, v němž je zásilka, totiž jídlo uschováno. Tak prosté to je.
I když ale svůj hlavní úkol plní roboty Starshipu (a ostatních společností zabývajících se jejich vývojem) na jedničku, k dokonalosti mají daleko. Zpravidla se totiž pohybují rychlostí pouhých osmi kilometrů v hodině, mají relativně malý akční rádius, a jelikož je pohání elektřina, musejí se i poměrně často nabíjet. Že by měly zásluhou pandemie rázem zaplnit chodníky na místo obyčejných kurýrů, tedy určitě nehrozí – částečně i proto, že by je lidé v ulicích New Yorku, Tokia, Hongkongu a dalších hustě obydlených měst nejspíš ušlapali.
Jejich místo je jinde, například v univerzitních kampusech či velkých byznys parcích. Aktuálně jsou k vidění na 20 amerických vysokých školách, respektive v jejich bezprostředním okolí. Stejně tak se s nimi ale mohou lidé setkat v anglickém Milton Keynes, kalifornském Modestu či hlavním městě Estonska Tallinu. Zkrátka všude tam, kde disponují dostatečně širokými chodníky.
„Na místech, kde je můžete nasadit, bude poptávka po nich růst velmi rychle,“ soudí analytik poradenské firmy Gartner Bill Ray. Že jeho odhad nemusí být lichý, dokládá například Patrick Sheck z Bowling Green State University. „Robot se objeví vždy přesně ve chvíli, kdy je čas oběda.“ Sám si prý na tuto službu velice rychle navykl a využívá ji třikrát až čtyřikrát do týdne.
Podobných dodávek ve společnosti Starship uskutečnili už více než dva miliony. Rostoucího trhu ale hodlají využít i jiní. Ať už je řeč o konkurenční firmě Kiwibot, jejíchž 400 vozítek brázdí chodníky vysokoškolských kampusů a ulice floridského Miami, či ruském výrobci Yandex, který pro změnu doručuje pomocí svých robotů jídlo na Ohijské státní univerzitě v Columbusu.
Praktické a roztomilé zároveň
Tento nevšední způsob doručování objednaných jídel představuje nejen pro majitele restaurací praktické řešené současné situace, ale je zároveň i vítaným zpestřením pro samotné strávníky. „Je to milé a originální,“ potvrzuje Kim Dži-Hje, šéfkuchařka michiganského podniku Miss Kim. Roboty od místní společnosti Refraction AI začala používat už před pandemií, přičemž reakce jejích zákazníků byly údajně pozitivní – řada lidí se podle ní dokonce s vozítky fotí a následně se s fotkami a videi chlubí na sociálních sítích.
Nyní může Kim strávníky hostit přímo ve svém podniku, na roboty každopádně nezanevřela. Denně prý doručí zhruba desítku jídel, na čemž může mít do jisté míry zásluhu skutečnost, že kurýrů je zkrátka a dobře nedostatek. Jak totiž dle AP vyplývá z nedávného průzkumu americké Národní asociace restaurací, se sháněním potřebné pracovní síly má problémy 75 procent zdejších provozovatelů. „V zemi aktuálně nenajdete obchod, který by měl dost řidičů,“ zdůrazňuje viceprezident společnosti Domino’s Pizza Dennis Maloney.
Ta vsadila na stroje vyvíjené kalifornským startupem Nuro, jež se svým tvarem i rozměry už daleko více podobají běžným automobilům. Na rozdíl od nich se však dokážou řídit samy a dosahují maximální rychlosti 40 kilometrů v hodině.
Nevýhodou těchto vozidel, pohybujících se třeba ulicemi Houstonu či Phoenixu, jsou prozatím poměrně vysoké náklady. Jakmile jich ale bude po světě jezdit víc, půjde cena přirozeně dolů. V případě menších robotů – podobných těm, jež vyvíjí společnost Starship – je to ovšem zcela jiná písnička. Dají se totiž pořídit i za méně než pět tisíc dolarů (pod 110 tisíc korun), což je ve velkém kontrastu s průměrnou roční mzdou kurýra americké společnosti Grubhub, která je podle webu Indeed.com, na nějž agentura odkazuje, až 9,5krát vyšší.
Zda se tato robotická vozítka i vozidla uchytí v rámci gastro průmyslu nastálo, ukáže podle analytika poradenské společnosti Forrester Brendaan Witcher až čas. Svoji šanci by však rozhodně dostat měla. „Je možné, že nakonec naleznou nějaký účel. Teď je každopádně ta správná doba na to, aby je firmy vyzkoušely a udělaly své vlastní vyhodnocení,“ uzavírá Witcher.
