Pane, musíte si vybrat

Lídři přesvědčují cizince Jána Kováče, aby vyčkal na Evropskou unii

Stačí se pozorně rozhlédnout kolem sebe a můžeme jich vidět desítky. Špičkové slovenské odborníky, kteří v Česku našli druhý domov. Časy, kdy se na českých úřadech těšili nadstandardním privilegiím, ale skončily. Ochota politiků zvýhodňovat je oproti ostatním cizincům se postupem času spíše zmenšuje.

Nemůžete chtít všechno.

„Ten pán se musí rozhodnout pro jedno, nebo druhé. Princip dvojího občanství mu slíbit nemohu. Poctivě musím říct – pane, to je vaše svobodná volba, že se nechcete vzdát slovenského, a tudíž nemůžete mít české. Není přece možné chtít všechno,“ vzkazuje Jánu Kováčovi předseda KDU-ČSL Cyril Svoboda. Manažerovu šanci na řešení česko-slovenského dilematu vidí až v Evropské unii: „My samozřejmě máme zájem na tom, aby se Slováci dostali do EU ve stejný čas jako my, a tím by i jeho problém byl vyřešen. Úplně jinou otázkou je, nakolik je to reálné.“ Svoboda si myslí, že právě dvojí občanství by v případě dřívějšího vstupu Česka mohlo způsobit problémy. „Pan Kováč by byl zároveň příslušníkem státu, který je členem EU a souběžně jiného, který tam není. Z toho by mohly vzniknout jenom komplikace,“ míní šéf lidovců.

Češi na prvním místě.

Prakticky totožný názor prezentovala jeho koaliční partnerka Hana Marvanová, předsedkyně Unie svobody-Demokratické unie. „Se systémem dvojího občanství nepočítáme, nic takového nemáme v plánu.“ Na problém migrace pracovní síly se totiž nedíváme jako na izolovanou česko-slovenskou záležitost. „Naším cílem je, aby se Česká republika rychle začlenila do Evropské unie a naši občané poté mohli pracovat, studovat, žít a vlastnit majetek ve všech dalších členských zemích, využívat jejich sociální a důchodové zabezpečení. To samé občané ostatních zemí u nás. Vymýšlet speciální systém pro vztahy s jedinou evropskou zemí mi dnes připadá naprosto neperspektivní.“ Marvanová není ani zastáncem různých podpůrných programů, jejichž prostřednictvím by do země měli být lákáni cizozemští odborníci. „Mnohem důležitější podle mého názoru je, abychom měli více kvalifikovaných a vzdělaných českých občanů, kteří dokážou najít uplatnění v cizině, na zahraničních trzích. Chceme snižovat nezaměstnanost našich lidí.“ I Marvanová doporučuje Jánu Kováčovi, aby si vybral. „Je to pouze na jeho svobodné úvaze a nepřipadá mi, že by to pro něj bylo nějak málo komfortní. Například moje máma je také původem Slovenka a občanství má české.“

Vykouřilo se mu to z hlavy.

Vladimír Špidla, předseda ČSSD, nebyl schopen zaujmout vyhraněný postoj. „Musím se přiznat, že se mi to úplně vykouřilo z hlavy, jak je to vlastně s dvojím občanstvím. Já bych se ale skoro vsadil, že už ten problém máme vyřešen nějakou novelou zákona,“ říká nejistě. Obecně k tomu ale poznamenává, že cílem sociálních demokratů je aplikovat evropské normy, které občanům trvale žijícím na území nějakého jiného státu principiálně občanství neposkytují. „Za určitých podmínek to ale možné je, a pokud se pan Kováč rozhodne stát českým občanem, tak jej podle mého názoru nebudeme nutit, aby se vzdal slovenského občanství,“ míní místopředseda vlády, i když současná praxe mu za pravdu nedává. Kováčovo postesknutí nad nemožností využívat českého diplomatického servisu považuje Špidla za nemístné. „On si musí uvědomit, že pokud není náš občan, tak prostě není. Tyto služby mu poskytuje výhradně diplomatický servis jeho státu. My přece také neposkytujeme služby třeba Švédům v Tanzánii. A je to naprosto logické.“
Špidla se však na rozdíl od koaličního dua snaží podporovat příchod odborníků ze zahraničí. „Náš trh je v tomto směru otevřený a Slováci představují důležitý přínos pro pracovní sílu. Pokud jde o takzvané klíčové pracovníky, vysoce kvalifikované, řídíme se evropskými zvyklostmi. V tomto směru vlastně žádná omezení neexistují a je to velice snadné a průchodné. Pokud jde o řadové pracovníky, tak je rozhodující situace na trhu práce. Buď ty lidi potřebujeme, nebo ne.“ Resumé: Jako kvalifikovaná pracovní síla je pan Kováč v Česku vítán, ale pokud by chtěl všechna občanská práva, musí se vzdát vazeb k rodné zemi.

Týdeník EURO dal možnost předsedům čtyř parlamentních demokratických stran (ČSSD, ODS, US-DEU, KDU-ČSL), aby v bezprostředním rozhovoru předestřeli desítce nahodile vybraných občanů z různých sociálních skupin recept, jak by v případě vítězství ve volbách mohli pomoci zlepšit jejich životní situaci. Předseda ODS Václav Klaus přes dvouměsíční urgence na nabídku týdeníku EURO nereflektoval. Česko-slovenské dilema Ján Kováč (33) se narodil na východním Slovensku. V Praze však vystudoval vysokou školu a našel i zaměstnání. Od roku 1994 pracuje v české pobočce významné nadnárodní potravinářské firmy. Nejdříve jako řadový dealer, postupně se vypracoval až na pozici top manažera. Jeho čistý měsíční příjem se blíží hranici padesáti tisíc korun. V roce 1999 se mu podařilo (po odvolání) získat v ČR trvalý pobyt, předtím měl jenom dlouhodobý. Může tak dnes již třeba využívat státní podpory stavebního spoření či penzijního připojištění. Ovšem volební právo nemá, ač by o ně stál. Potřeboval by k tomu české občanství, což by za současných podmínek znamenalo zříci se slovenského, ale to z osobních důvodů nehodlá. Uvítal by systém dvojího občanství, jako to umožňuje Slovensko. V ČR by jej ale nyní získal pouze za předpokladu, že by prokázal trvalý pobyt v Čechách před rozdělením federace. Tuto podmínku nesplňuje. Uvažuje ještě o velmi kostrbaté variantě, kdy by se nechal propustit ze státního svazku Slovenské republiky, potom požádal o české občanství a následně znovu zažádal o slovenské. Život v Česku na trvalý pobyt mu přináší určité komplikace. Když například jede do Velké Británie, musí - stejně jako všichni Slováci - žádat o vízum. Při cestách do zahraničí nemůže využívat diplomatických služeb českých zastupitelských úřadů. „Myslím, že českému státu platím dosti vysoké daně, abych mohl jeho služeb využívat,“ posteskl si. Jinak je v zemi spokojený a stěhovat se zpět rozhodně nehodlá.

Pozn.: Jde o portrét zcela konkrétního člověka, pouze jméno je smyšlené a fotografie ilustrační Závěrečné vysvědčení Špidla o prsa vyhrává Deset českých občanů dostalo v deseti dílech volebního seriálu osobní pobídku od Vladimíra Špidly, Hany Marvanové a Cyrila Svobody, proč mají ve volbách zvolit právě jejich stranu. Dají lidé na jejich argumenty nebo se rozhodnou spíše iracionálně? Jak kdo. Například památkář Jiří Ponc (EURO 18/2002) chce nyní volit Koalici, přestože mu hodně imponuje snaha Vladimíra Špidly zvýšit platy úředníkům nebo jeho „družstevní“ recept, jak přijít k bytu. „Nejnovější vládou schválené státní dotace na hypotéky pro mladé jsou vysloveně lákavé, věkem bych to ještě stihl. Ale stejně se bojím tak vysokého zadlužení,“ říká o bytové politice ČSSD. „Navíc je mi stále proti srsti volit pouhých třináct let po revoluci levicovou stranu,“ vysvětluje. Zdá se mu, že Hana Marvanová více chápe problémy lidí pracujících hlavou, a i když také ona doporučuje hypotéky, obecně jde víc střední cestou, nedémonizuje ani nepřeceňuje trh. Naopak nezaměstnaný Václav Halmar (EURO 15/2002) k volbám zřejmě vůbec nepůjde. „Stejně jsou všichni stejní,“ komentoval paušálně snahu politiků pomoci mu z nouze.
Jakými agitátory jsou – bez ohledu na účinek – lídři našich hlavních partají? Nejširší přehled o problémech ze všech diskutovaných resortů (neplatí to pro poslední příběh, kdy nevěděl, jak je to s dvojím občanstvím), prokázal v seriálu Vladimír Špidla. Jistě i protože čtyři roky pracuje v exekutivě a jako vicepremiér byl nucen zabývat se problémy všeho druhu. Šéf ČSSD ovšem k anketě přistupoval asi nejsvědomitěji. Dokonce si vymínil, že chce citace svých odpovědí autorizovat (nakonec však do textu příliš nezasahoval). Špidla často uhýbá k akademické a filozofické rétorice, snaží se problémy vnímat v širších souvislostech. Někomu může jeho jakási intelektuálská škrobenost až vadit.
Hana Marvanová by v pomyslném žebříčku obsadila asi druhé místo. Prokázala zájem o problémy řadových občanů, umí se vcítit, poskytla nejobsáhlejší odpovědi. Rady však často záměrně stáčela k problematice bydlení, což je její téma. Třetí by skončil Cyril Svoboda, který byl většinou velmi nekonkrétní, neosobní až nudný. Pomáhal si všeobecnými floskulemi a frázemi, tolik typickými pro slovník politiků. Ožil jen u témat jemu blízkých – zdravotnictví (kde pracuje jeho žena) a zlepšení práce úředníků.
Zástupci Koalice předvedli určitou názorovou nesourodost ohledně školného a situace studentů. Oproti Špidlovi se Marvanová se Svobodou hůře orientovali v problémech, často prokazovali povrchní znalost (problém spojů a investičních pobídek).
Poslední místo obsadil Václav Klaus, který se projektu odmítl zúčastnit. Lidé, kteří Klause dobře znají, soudí, že tento typ prezentace bezprostředních reakcí jej nemohl lákat, protože se moc neumí vžívat do jiných lidí a neoplývá sociálním cítěním. Ačkoli v předvolebním období politici většinou šanci servírovat své názory nepromarňují, předseda ODS spolupráci na seriálu odmítl.