Nezaměstnanost v České republice stále stoupá a vládě se jaksi nedaří najít na ni lék. O některé léčebné postupy se snaží i ministerstvo práce a sociálních věcí - bohužel nápady ze Škromachovy dílny většinou míří zcela mimo. Stačí se pozastavit jenom u dvou z posledních, z nichž jeden již zhasnul, druhý se stále drží na svém pochybném výsluní.
Odmítnutý nápad se týkal omezení práce na čtyřicet hodin pracovního týdne. Stejně tak jako v mnoha jiných případech, viz balené koblihy, se český úřednický šiml odvolává na dekrety Evropské unie. Nejde ale o to, že žádná podobná omezující norma v EU neexistuje, jako o to, co zavedením takového omezení Škromach sledoval. Podle něj zřejmě existuje na trhu práce omezené množství nabídky, takže ti, co pracují navíc ve druhém či třetím zaměstnání, ubírají práci nezaměstnaným. Tento omezený levičácko - odborářský pohled ovšem brání vidět trh práce jako individuální záležitost spojenou s velkou míry flexibility. Nikde totiž není řečeno, že kdyby nesměl zaměstnavatel zaměstnat Pavla, musel by zaměstnat, nejlépe za stejných podmínek, Petra. Škromach pod tímto zorným úhlem nedokáže pochopit, že každá práce, tedy i toho, kdo je zaměstnán na více než povolených čtyřicet hodin, vytváří hodnoty, díky nimž bude možné někde úplně jinde zaměstnat rovněž Petra. Podobně je to s nápadem, kterého se zatím ministr Škromach drží i nadále. Co na tom, že každému zběžnému pozorovateli neunikne, že růst nezaměstnanosti kopíruje křivku růstu minimální mzdy. Je to pochopitelné. S direktivně stanovenými náklady na práci, protože od minimální mzdy se odvíjejí i výše pojistného, se každý zaměstnavatel vyrovná snížením počtu pracovních sil. To je jasné stejně jako to, že výhodnost zapojení se do pracovního procesu nezvýší minimální mzda, ale naopak snížení výše a dostupnosti sociálních dávek. Teď už jde jenom o to, aby tyto triviální počty pochopil i pan ministr.
