B a n k y v r o c e 1 9 9 8
Pro banky nebyl rok 1998 vůbec dobrý. Alespoň pro valnou většinu z nich. Naplno se projevila naprosto nedostatečná kapitálová síla bankovního sektoru stejně jako hluboké omyly při cestě k jejich privatizaci.
Začalo to zřejmě již rozhodnutím, aby byly velké bankovní domy začleněny do kuponové privatizace. S odstupem let je bohužel již jasně vidět, že drobní majitelé akcií u nás na bankách rozhodně profitovat nemohou a jako vlastníci nemají dostatek sil vzepřít se státu, který hospodaří s jejich majetkem nanejvýš trestuhodně. Namísto toho, aby byl tento omyl odstraněn tím, že by stát peněžní domy rychle doprivatizoval, prodlužoval jejich agonii až přespříliš dlouho a kromě Investiční a Poštovní banky není prodej ukončen u žádné ze čtyřky největších. Bohužel výsledkem jsou ohlášené miliardové ztráty hospodaření jak Komerční banky, tak České spořitelny a vleklé diskuse o potřebných personálních změnách ve vrcholových managementech, provázené silnou mediální kampaní, která jen dál srazila image i ceny akcií obou ústavů.
Prodej státního podílu v IPB sice nebyl vzorovým příkladem inteligence majitele vhodným do učebnic, ale japonská Nomura přece jen vybavila banku potřebným kapitálem a umožnila jí pokrýt ztráty ze špatných úvěrů. Na rozdíl od ostatních velkých bank ani nekladla nároky na kapsu daňového poplatníka, alespoň zatím.
Na stavu portfolií bank se letos velkou měrou podepsal i hluboký propad naší ekonomiky, i řada legislativních nedostatků, které bankám stále neumožňují úspěšně vymáhat nesplácené úvěry. Špatná situace v podnicích se bohužel většinou markantněji projeví ve stavu hospodaření banky, která je více na očích. Navíc díky bankovnímu tajemství jména dlužníků, kteří nesplácí, veřejnost leckdy ani nezná, kdežto jména pár velkých bank se většina lidí už naučila skloňovat ve všech pádech.
Bankovní svět letos přišel kromě své prestiže i o některé lidské symboly. Příkladem za všechny budiž generální ředitel Komerční banky Richard Salzmann, jehož síla osobnosti a šarm byly neoddělitelně spojovány s image první dámy bankovní scény. Konec roku začal míchat i karty na postech České spořitelny, zatím ovšem především ve výrocích politiků a poměrně dost neurvale. Ovšem jen tak mimochodem, někteří odstupující členové bankovní rady ČNB si prý pohrávají s myšlenkou přechodu do vrcholového vedení spořitelny.
Vývoj ve sféře velkých bank letos převzal žezlo udržující pozornost veřejnosti od malých bank. Ono je to především tím, že malých bank již moc nezbylo. Přesto i letos, již pravda méně hekticky, některé menší banky bojovaly o přežití a tento boj prohrály. Na rozdíl od předchozích let šlo o ty, jejichž akcionáři byly poměrně velké finanční subjekty. Přesto pokusy zachránit holý život selhaly. Zatím tedy jedinou cestou, která by nemusela vést do pekel, je sbírání pod křídla, které provedla s malými bankami ostravská Union banka a Union Group. Ovšem nutno předeslat, že sousta jí byla již předpřipravena, respektive Union si vykusovala z nich ta lepší. Ovšem i ona jedná s potenciálními zahraničními partnery, například skupinou IFC ze Světové banky, takže potřeba, zřejmě životní, posílení kapitálu je evidentní i u ní.
Stálo to a bude stát. To není slogan z erotického salonu, ale finanční pohled na náš bankovní sektor. Daňové poplatníky již vyšla sanace na téměř 200 miliard korun a další výlohy jsou na cestě. Podle odhadů ČNB další desítky miliard korun. A to bez započtení nutného ozdravení před privatizací. Premiér Zeman se přitom může tisíckrát zapřísahat, že jeho vláda nedá na banky ani korunu.
