Podnikatel Zdeněk Zemek je již na jméno Poldi alergický. Má-li diskutér tendenci neustále svádět debatu o existenčních potížích firem na kladenské ocelárny, nezapomene Zemek poznamenat, že „jsou u nás i jiné podniky a mnohé jsou na to m ještě hůře .
To je pravda a není třeba chodit daleko. Například Zemkovy Válcovny trub Chomutov jsou dobrou ukázkou toho, jak rychle je v Čechách možno jezdit po tobogánu. O časech prosperity nemohou mluvit ani dělníci v Železárnách Hrádek u Rokycan, kde se chce nyní Zemek zbavit téměř poloviny lidí, či u něj doma ve Veselí nad Moravou, kde se propouštění také připravuje, stejně jako v Železárnách Chomutov.
Proč tedy pořád jenom Poldi? Snad proto, že kladenské hutě se staly předobrazem. Předobrazem ekonomického vývoje země. Ve všem negativním, co se v české podnikové sféře v posledních letech stalo, byly vždy o krok dále než jejich „konkuren ce . První polistopadový majitel hutí Vladimír Stehlík jasně ukázal, že doba životnosti gigantu zprivatizovaného českou cestou je přímo úměrná době náklonnosti bankovní a politické oligarchie. Podivínský neurotik Stehlík, který narozdíl od svých kol egů nechodil na bankety s prominenty a nemazal vrchnosti med kolem úst, musel ke dnu jako první. Soudek, Maroušek a Junek ho následovali až po změně vlády a výměně šéfů největších peněžních ústavů. Zhruba tříletý náskok, který tak Pol di má před ostatními krachujícími firmami, dává možnost používat podnik jako mikroekonomickou laboratoř a lakmusový papírek transformace.
Rok a půl působení podnikatele Zdeňka Zemka v ocelárnách ukázal, že revitalizovat společnosti tohoto typu a velikosti opět na tuzemský způsob je stejná fantasmagorie, jako když byla metoda použita při privatizaci. Investiční a Poštov ní banku, která Zemka štědře úvěrovala a nyní toho lituje, o tom již snad není třeba přesvědčovat. Zemek pod tlakem veřejného mínění i zaměstnanců minulý týden v Mladé frontě DNES oznámil, že již více jak měsíc odstavenou Poldi hodlá prodat prvnímu, kdo dá 650 milionů korun. Otázkou je, zda třetí soukromý vlastník, který by do Kladna měl přijít, má ještě šanci hutě zachránit.
Snad ano, ale musel by to být majitel seriózní, cílevědomý a hlavně oplývající penězi a zkušenostmi. Asi takový jako Karl Wittgenstein, král ocelářství habsburské monarchie, který v roce 1889 na Kladně speciální ocelárnu založil a po své manželce Leopoldině pojmenoval. Určitě by se mu dnes tuze nelíbilo, jaké ponižující prostituci je paní Poldi vystavena. Kolik ještě ambiciózních mužů si na ní ukojí své velkopodnikatelské touhy?
Je jisté, že návrat megalomanského Stehlíka, o němž se začíná nyní hovořit, by pro zubožené ocelárny žádným ternem nebyl. A to i přesto, že se nyní staronový nápadník ohání penězi z amerických fondů.
