Finanční úřady potrestaly několik firem za daňové machinace, i když neexistovaly přímé důkazy. Tvrdý postup loni schválily soudy
Pokud se nějaká firma zaváže za nákup reklamy dobrovolně zaplatit čtyřicetkrát víc, než by musela, je to podivné. Ve skutečnosti se pro takové jednání dají najít pouze dvě racionální vysvětlení – firma je buď strašně hloupá, nebo se chystá porušit zákon.
Loni soudy uzavřely modelový daňový podvod. Nebyl ani tak důležitý svojí hodnotou – stát přišel „jen“ o zhruba 51 milionů korun – ale tím, že hlavní strůjci si z „reklamního“ šizení na daních zřídili živnost a do svých sítí zapletli minimálně 20 malých či středně velkých firem (nejznámější z nich je Hanácká kyselka).
Stejně tak není pro budoucnost až tolik důležité, že šest osnovatelů dostalo za krácení daní vcelku citelné tresty, ale spíš fakt, že jak ústavní, tak i Nejvyšší správní soud loni potvrdily nekompromisní postup finančních úřadů vůči oněm dvaceti (hloupým či zákon porušujícím) firmám, které se do daňových machinací nějak připletly a proti jejichž představitelům neměla policie žádné důkazy.
Výsledkem je, že některé tyto firmy musely kvůli dodatečně doměřeným daním a penále zaplatit do státní kasy miliony korun.
Z rozsudků Nejvyššího správního soudu plyne, že na to doplatily například společnosti JN Trans, Pro Tenax, Ewe, Forez či Machala.
Jednatel středočeské společnosti Pro Tenax, která vyrábí ocelová vlákna, Miloslav Bureš odpovídá na dotaz, proč jeho firma nakupovala tak hrozně předraženou reklamu, stručně: „Jako jednatel jsem něco podepsal, ale nic jsem v té věci nevyřizoval. Nám to tehdy ani nepřišlo, potřebovali jsme se pohnout někam dál a chtěli jsme využít reklamu.“ Řetězec Kriminální větev případu, která skončila vězením pro šest jasných „kratičů“ daní, se začala odehrávat v roce 2006 a jejími ústředními postavami byli multifunkční účetní Dagmar Tučková a jednatel společnosti Property Praha Petr Černák.
Princip byl jednoduchý. Černák či Tučková se vždy nejdřív s některou ze dvaceti zmíněných firem dohodli, že zajistí mnohonásobné odvysílání reklamního spotu v nějaké „levnější“ televizní stanici, jako jsou AXN, Spektrum, Sport 1, ČT4 Sport. Dotyčná společnost přitom souhlasila, že za jedno odvysílání spotu zaplatí třeba i více než 40 tisíc korun, a to nehledě na skutečnost, že na veřejných webech mediálních agentur se odvysílání půlminutového šotu nabízelo jen za tisíc až osm tisíc korun.
Když Property Praha dostala za nasmlouvanou reklamu platbu – a to pochopitelně včetně daně z přidané hodnoty (platícím firmám ji pak vrátil stát), Černák peníze převedl na účet jedné ze tří účelově založených společností – nejdřív to byla Symbiosa Group, poté, když nastaly obtíže s finančními úřady, Gabreta Bohemia a nakonec Euro Index. Účetnictví těmto rádoby firmám vedla Tučková a dva ze tří najatých jednatelů byli recidivisté. Tito „jednatelé“ pak peníze v hotovosti vybrali a předali je Černákovi nebo Tučkové. Co se s miliony dělo dál, není úplně jasné. Přímou starost o odvysílání reklamních šotů mezitím Černák s Tučkovou svěřili prostředníkovi, který to u mediálních agentur – tentokrát již za normální katalogovou cenu – zařídil. Formálně se tak ale dělo prostřednictvím firem Symbiosa Group, Gabreta Bohemia či Euro Index, které sloužily ke skrytému navýšení ceny za odvysílání šotů. Poté zbývalo už jen, aby Tučková zfalšovala účetnictví zmíněných tří rádoby firem a upravila ho tak, že platily jen minimální daně.
Tak velký ven Property Praha po celou dobu stěhovala své sídlo po hlavním městě a měnila spádové finanční úřady. Když se na konci roku 2008 policie dostala na stopu, převedl Černák firmu promptně na nezaměstnaného Maďara Józefa Wágnera. Později v červenci 2009 se Černák začal prostřednictvím – bohužel pro něj – sledovaných esemesek domlouvat na urychleném výběru naspořených milionů z účtu vedeného na jeho matku – „tak velky ven, dekuju“ – a se sestrou řešil, jestli už „na katastru neblokli“ byty a domy psané na členy rodiny.
Nepomohlo mu to. Policie případ v roce 2011 předala státnímu zastupitelství a případem se začal zabývat pražský městský soud. Rozsudek padl loni v dubnu a vrchní soud ho na konci září potvrdil. Obžalovaní vesměs odmítli vypovídat a hájili se tak, že dělali pouze to, co museli – Tučková tvrdila, že byla pouhou účetní, Černák se zase prohlašoval za „řádně podnikající osobu“.
Takovou obhajobu ale soudy odmítly akceptovat a rozhodly, že „obžalovaní úmyslně vytvořili řetězec obchodních vztahů, (…) kterými vytvářeli předpoklady pro neoprávněné čerpání DPH a snížení daně z příjmu právnických osob“. Na DPH stát ošidili o 28,1 milionu
a na dani z příjmu právnických osob o 22,7 milionu korun.
Výsledkem bylo celkem šest nepodmíněných trestů za krácení daní, přičemž Tučková s Černákem dostali ty nejvyšší, sedmileté.
Vězení ne, penále ano Předchozí odstavce mají jednu velkou chybu – do jisté míry postrádají logiku. Vychází z nich, že Černák s Tučkovou objevili geniální obchodní model, když od dvaceti různých ukrutně „hloupých“ firem dokázali za až čtyřicetkrát (zpravidla dvacetkrát) předražené zprostředkování reklamy vyinkasovat desetimiliony. Jasné není jen to, proč svoji živnost ohrožovali šizením na daních. Pokud by ale ve skutečnosti mnohonásobně předražené platby za reklamu byly fiktivní (respektive by se plátcům jiným kanálem vracely) a od začátku šlo především o to, aby si oněch 20 firem mohlo snížit základ pro výpočet daně z příjmu právnických osob a požádat stát o vrácení DPH, začala by věc dávat lepší smysl.
Žádné důkazy pro existenci takové dohody však policie nenašla (nebo opravdu neexistovala a firmy byly skutečně jen „hloupé“), ovšem už v průběhu roku 2009 se obrátila na finanční úřady a iniciovala rozsáhlé daňové kontroly.
Výsledek nebyl úplně jednoznačný, byť všechny finanční úřady dostaly od policie stejné materiály. Tak třeba proti vratimovské společnosti Stecomtra neshledalo Finanční ředitelství v Ostravě dostatek důkazů. Naopak k minimálně pěti firmám zmíněným na začátku článku (jsou to ty, které projevily tak silnou touhu po spravedlnosti či z jiného úhlu pohledu drzost, že věc dotáhly až k Nejvyššímu správnímu soudu) byly finanční úřady nemilosrdné a v letech 2011 a 2012 jim dodatečně vyměřily daně tak, jako by za vysílání reklamních spotů platily běžnou, a nikoli mnohonásobně zvýšenou cenu. Postižené firmy musely navíc uhradit i penále.
Finanční úřady, krajské soudy a po nich i Nejvyšší správní soud vycházely z toho, že ani jedna z firem nedokázala věrohodně vysvětlit, proč za reklamu byla ochotná platit tak přehnaně moc. Přičemž absurdní tvrzení
– nic jsme o cenách za reklamu nevěděli nebo porovnávali jsme je s ceníkem TV Nova – nebyla brána v potaz. Asi nejpregnantněji své pochyby Nejvyšší správní soud vyjádřil letos v srpnu v rámci rozsudku nad lanškrounským dodavatelem dílů pro auta – firmou Forez: „Pokud daňový subjekt zaplatil za televizní reklamu více než dvacetkrát vyšší částku, než vyplývala z ceníků zvolené televizní stanice, lze oprávněně uvažovat, že cílem takového jednání nebyla propagace, (…) Vzhledem k prokázané existenci finančního řetězce proto nebyl nelogický závěr (…), že skutečným účelem předmětné transakce (…) bylo získat prostřednictvím koncových společností, tedy i stěžovatele (Forez – pozn. red.), na úkor státního rozpočtu odpočet DPH.“ Forez je mimochodem největší smolař, protože u něj daňová kontrola odhalila rovněž nesrovnalosti v odečitatelných položkách na vývoj a výzkum, a firma tak musela dodatečně platit přes 12 milionů korun. Nejúporněji se o své očištění prala další lanškrounská firma Ewe, která to loni dotáhla až k Ústavnímu soudu, ovšem rovněž bezúspěšně.
Ještě tři Pro budoucí rozhodování finančních úřadů jsou loňské rozsudky Nejvyššího správního a ústavního soudu důležité. Podobné „továrny na daně“ nejsou ojedinělé, slušnou potenci růst ale mají i boční větvě samotného výše popsaného případu, protože jedna ze šestice odsouzených – účetní Tučková – je podle Městského státního zastupitelství v Praze stíhána „pro obdobnou trestnou činnost za využití jiných obchodních společností v dalších třech věcech“. l
Výsledkem bylo celkem šest nepodmíněných trestů za krácení daní, přičemž Tučková s Černákem dostali ty nejvyšší, sedmileté. 51 milionů Zhruba o tolik přišel stát na DPH a dani z příjmu právnických osob.
O autorovi| Václav Drchal • drchal@mf.cz
