Dluhová krize vstupuje do nové fáze. Slova, která během uplynulého týdne převzala v symbolické rovině snad všechna světová média, nevyřkl nikdo jiný než Mario Draghi, současný guvernér italské centrální banky a budoucí šéf Evropské centrální banky. Ona „nová fáze“ se měla týkat právě Itálie a jejího obrovského dluhu, který světové finanční trhy začaly ze dne na den považovat za největší problém. S nadsázkou by se dalo říci, že nová fáze skončila stejně rychle, jako začala. Koncem minulého týdne totiž italský senát společně s poslanci přijal ambiciózní úsporný plán, který podle většiny komentátorů zabrání nejhoršímu.
„Itálie vstupuje do období, které pro ni rozhodně nebude jednoduché. Návrh představený italským ministrem financí je ale přesvědčivý. Itálie jde správnou cestou,“ prohlásil německý ministr financí Wolfgang Scheuble s tím, že pro osud eura nyní ekonomika Apeninského poloostrova není největším problémem. Ambiciózní cíl dosáhnout již v roce 2014 vyrovnaného rozpočtu ovšem bude Italy bolet. Plán na úsporu 48 miliard eur zahrnuje zrušení daňových výhod pro rodiny, sníží penze, omezí regionální dotace a zahájí četné privatizace. Navíc nejde o ojedinělou akci. Už loni touto dobou totiž premiér Silvio Berlusconi prosadil úspory ve výši 25 miliard, kvůli nimž čelil stávkám a masovým protestům odborů.
Otázkou pochopitelně zůstává, zda tvrdé škrty budou pro udržení solventnosti Itálie stačit a také zda – což je ještě mnohem důležitější – dokáže přesvědčit finanční trhy. Při pohledu na Řecko vidíme, jak citliví jsou investoři na nejrůznější otřesy a spekulace. Každá zmínka o možném dalším snížení ratingu posílá výnosy řeckých dluhopisů raketovým směrem vzhůru. To byl ostatně také případ toho, jak se celý povyk okolo Itálie před dvěma týdny rozpoutal. Agentury Moody’s a Standard & Poor’s jen upozornily na to, že by hodnocení italského dluhu mohlo být sníženo. Za vládní dluhopisy investoři rázem začali požadovat mnohem vyšší úroky a aukce pětiletých bondů, ve které hodlala italská státní pokladna získat 1,25 miliardy eur, vyhnala výnosy až k tříletému maximu necelých pěti procent. Nyní se zdá, že všemocný moloch ratingových agentur dostal, co chtěl.
„Je to ambiciózní konsolidační plán. Díky němu by si Itálie měla udržet svůj úvěrový profil a rating AA-,“ oznámila ve svém prohlášení agentura Fitch. Panika tak byla zdárně zažehnána a nezbývá než říci, že byla od začátku dost přitažená za vlasy. Italský úsporný plán se totiž připravoval déle než měsíc. Pozice Silvia Berlusconiho, jakkoli pochroumaná mnoha skandály a klesající popularitou, mu dovoluje schvalovat zákony bez větších obtíží. Nebyl tudíž žádný důvod se domnívat, že by ho nakonec nedokázal sněmovnou protlačit (italský senát, kde nemá většinu, může být podobně jako v Česku přehlasován).
Tedy ne že by investoři k onomu burácivému poplachu neměli žádný důvod. Italské problémy ovšem leží na stole přes dva roky a v posledních dnes se na nich změnilo jen pramálo. Celkový dluh, jeden z největších v Evropě, dosáhne letos téměř 120 procent HDP. To je sice menší poměr, než jakého dosahuje Řecko, ovšem musíme mít na paměti, že Itálie je oproti němu obrovskou ekonomikou. V absolutním vyjádření jde tedy o podstatně vyšší sumy.
Nebezpečí zkrátka trvá. Je možné se konejšit tím, že podstatná část italského dluhu je interní, tedy v překladu v držení domácích finančních institucí. Jenže to pouze znamená, že je trh díky tomu méně náchylný vůči turbulencím. V praxi drží italské dluhopisy italské banky, a ty mají zase napůjčovaný kapitál od bank v Evropě. Celé domino eurozóny je tak v případě pádu osudově spojeno. Celková expozice největších evropských ekonomik Německa a Francie vůči Itálii činí přibližně 150 miliard eur. Pokud by nastal bankrot, došlo by k rozkladu srovnatelnému s událostmi v roce 2008.
