Hvězda, prominent, celebrita, vše v jedné směsi
Vydavatelství RF Hobby, s. r. o., které má ve svém portfoliu časopisy 21. století, Epocha, Fashion, Paní domu, Rezidence, Jak zhubnout, Zbraně a náboje, Junior, Top class a Báječné recepty, přišlo 18. října na trh s novým titulem nazvaným Paparazzi.
Šéfredaktor Petr Casanova uvádí, že tento titul, který startoval s nákladem 50 000 výtisků, má konkurovat hlavně Spy (náklad 50 000 až 60 000), Story (30 000) a Rytmu života (290 000). Již při prvním pohledu je zřejmé, že víc než o přímou konkurenci jde v tomto případě o nalezení mezery na trhu. Paparazzi dává jasně najevo již od titulní stránky, že nebude čtenáře zatěžovat přílišným čtením. Je určen spíše těm, kteří rádi časopisy jen listují. Story má klasičtější strukturu, Spy je pro nejmladší (náctileté) a Rytmus života zase pro starší: vnitřní skladbou připomíná modernější Vlastu, takže v něm najdeme kromě zpráv ze společnosti a různých klepů všechno, recepty počínaje, přes rady sexuologa Uzla, chalupářskou rubriku až po návody na aranžování podzimních květů v plodu tykve.
Paparazzi vstupuje na trh s reklamním sloganem Konec soukromí českých hvězd. Připomeňme si proto nejprve, co toto slovo znamená a do jaké míry ho tento titul naplňuje. Paparazzi získali pojmenování dle postavy z filmu Federika Felliniho Sladký život z roku 1960. Onen muž se jmenoval Paparazzo a živil se tajným fotografováním hvězd. Množné číslo od paparazzo je v italštině paparazzi, a tak se těmto fotografům říká ve světě dodnes. Časopis se hlásí svým jménem k této tradici.
Historik Lothar Machtan ovšem tvrdí, že první paparazzi fotografie pochází již z devatenáctého století, a sice z 30. července 1898, kdy se hamburští fotografové Wilhelm Wilcke a Max Christian Priester tajně vloupali do domu knížete Bismarcka a vyfotografovali ho na smrtelné posteli. Stalo se tak v noci ve 23.20 hodin, jak ukazuje čas na budíku u postele, na níž leží mrtvý kníže s podvázanou hlavou a v pravé ruce drží nejspíš nějakou dečku. Fotografie sice nepoškozovala čest zemřelého, protože byla autentická, ale chybí jí aura, krása a mýtus, proto byli oba fotografové odsouzeni. Po válce, kdy ještě nebyla masově rozšířená televize, byl boom ilustrovaných časopisů a film prožíval své zlaté časy, takže produkoval hvězdy ve velkém, bylo povolání bulvárních fotografů na vrcholu. Nějakou dobu se jím ve světě živil i nedávno zemřelý český fotograf Oldřich Karásek, který mimo jiné třeba fotografoval Ginu Lollobrigidu při nákupu šperků v Římě. A přesně na tuto tradici se snaží nový titul navázat. Páteří časopisu Paparazzi by měly být tajně pořízené snímky ze života slavných osobností, jako tomu bylo kdysi, když fotografové přistihli Brigitte Bardotovou, jak se na pláži líbá s Günterem Saxem, či monackou princeznu Carolinu, kterak se koupe nahoře bez.
Co předvádějí čeští paparazzi? Fotografují Noskovou s Křížem na pražském Výstavišti, Silvii Koblížkovou, jak se setkala s kamarádkou, Romanu Vítovou sledují po Praze celý den. V předešlém čísle to byl David Šín na motorce či Gábina Partyšová, kterou doprovázeli rovněž celý den.
Rozdíl proti skutečným paparazzi je tedy v tom, že s největší pravděpodobností naše sledované protagonistky o fotografování většinou dle záběrů věděly předem, se sledováním souhlasily, a fotografové s tím měli pramalou práci. To, že povolání paparazzi skoro vymřelo, má ovšem na svědomí nejen televize, ale i to, že se zcela zásadně setřely hranice mezi veřejným a soukromým a každý, kdo se pohybuje v showbyznysu, musí být za každou cenu stále vidět. Hovoří se o ekonomice pozornosti. Pozornost je často vyšší hodnotou než peníze. Časopisy tohoto druhu už skoro nemusejí nikoho pronásledovat, stačí, když využijí nabídky, které jim do redakce stále chodí: herečky a modelky „udávají“ samy sebe. Dnešní, zvláště české bulvární plátky již skoro nezasahují do soukromí těchto osob, neovlivňují jejich život, ale naopak tyto osoby využívají média k manipulaci jinými. Nechají se třeba nafotografovat s jiným partnerem, aby tak měly snazší záminku k rozchodu nebo aby partnera jen vydráždily k větším aktivitám. Když na tom média vydělávají, kupuje je dost lidí, a díky tomu mají i dost inzerce. Hry, na kterých se podílejí, je nezajímají. Každý si při této hře přijde na své. Protagonisté či většinou protagonistky mají potřebnou reklamu, fotografové práci a vydavatelé zisk. To jsou typické vztahy pro takzvanou zážitkovou společnost, v níž se proměnila výkonnostní společnost včerejška.
V novém časopise také najdeme rubriky jako Celebritoměr a Celebriáda, v nichž se vedle sebe hovoří třeba o Karlu Gottovi a Sanny z VyVolených. Připomeňme, že podobně zpěvačka Madonna v minulých dnech plnila stránky našich novin a časopisů, ale ani na jejím společenském zařazení se média neshodla. Většinou se vyskytovaly tři kategorie označení: hvězda či superhvězda (například Lidové noviny a MF Dnes), sociologický fenomén, tedy prominent (například Respekt), a privilegovaná celebrita nebo celebrita velkého formátu (například MF Dnes a Týden). Mezi jednotlivými kategoriemi česká média nečinila a nečiní rozdíly, ač ve Spojených státech či staré Evropě tyto mají přesný obsah a pomáhají čtenářům v orientaci.
Hvězdy se zrodily v USA po roce 1909. Dříve se bezejmenným herečkám říkalo Vitagraph Girl, Kalem Girl či Biograph Girl, o rok později první herečka, která hrála ve filmu The Broken Path, dostala jméno Florence Lawrence (většinou bylo vymyšlené filmovou produkcí, aby bylo dobře zapamatovatelné, Madonna je jméno skutečné, ale pro hvězdu dobře použitelné stejně jako třeba Gott) a díky vymyšlenému příběhu o její autonehodě, který vyšel dříve, než byl film uveden do kin, se stala hvězdou. Média se začala zajímat o její soukromí a plnila stránky tištěných médií a vysílání rozhlasů. Hvězda je tedy dnes celosvětově či celokontinentálně úspěšná osoba, za níž je nějaký mimořádný výkon a která je vyskládaná z přání publika. Jde o kolektivní projekci mnoha nevýznamných lidí do konkrétní postavy. Psychologové hovoří o parasociálních vztazích k těmto osobám, po nichž se třeba v Americe pojmenovávají i celé generace.
Prominent je odvozen z latinského slova prominere, což je označení pro mimořádnou osobnost či sociologický fenomén, tedy člověka, který na veřejnosti požívá mimořádnou úctu kvůli nějakému mimořádnému výkonu. Z prominentů se někdy stávají hvězdy, které mají planetární či kontinentální úspěch.
Poslední a nejnižší kategorii známých obličejů tvoří celebrity, což jsou lidé, kteří se dle profesora Petera Winterhoffa–Spurka z univerzity v Saarbrückenu nevyznačují ničím jiným, než že mají velká ňadra, velké svaly, často se o nich hovoří nebo se jen vyskytují v přítomnosti jiných známých lidí či je lidé jen znají z obrazovky.
Madonna byla původně prominentem a pak se stala hvězdou. Rozhodně není celebritou. Karel Gott je určitě v Česku, Německu, Polsku i na Slovensku hvězdou, a ne celebritou. Tou je naopak Sanny z VyVolených, a tak bychom mohli pokračovat.
Od časopisu, jako je titul Paparazzi, jenž je specializován na práci s lidmi, kteří vzbuzují ve společnosti pozornost, by člověk očekával větší přesnost v jejich pojmenování. Ale možná, že se mýlím, že dnes už je všechno jedno i těm lidem, kterých se to týká, a jde jim jen o to, aby se o nich psalo: jakkoliv. Důležité je jen, aby to bylo často a reportáže byly co nejdelší.
