Naučit se japonsky není zase tak obtížné, říká profesorka Zdenka Švarcová
Herec Clint Eastwood, politik Konrad Adenauer, průmyslník Šoičiró Tojoda… A Zdenka Švarcová. Ve vybrané společnosti se 9. června ocitla profesorka japanologie, jíž bylo z rukou japonského velvyslance pana Čikahito Harady uděleno jedno z nejvýznamnějších vyznamenání, jež dálněvýchodní země vůbec má. „Japonský císař tímto propůjčuje Zdence Švarcové, občance České republiky, Řád vycházejícího slunce, zlaté paprsky s nákrční stuhou,“ stojí v diplomu, na němž je ještě pečeť expremiéra Jukio Hatojamy.
Druhou nejprestižnější medaili Nipponu si překladatelka a jediná profesorka japonštiny v ČR zasloužila za propagaci literatury, jazyka a rozvoj vzájemných vztahů. „Ohromně si ocenění vážím. Těší mne, že i dnes mají čeští čtenáři zájem o japonskou literaturu. Rozšiřuje jim rozhled. Přináší – podobně jako latinoamerická literatura – jinakost; na základních lidských příbězích se projevuje jiná tradice, odlišné myšlenkové pochody a lidské vztahy,“ vysvětluje Švarcová z Ústavu Dálného východu Filozofické fakulty Univerzity Karlovy.
Žáci? V Ósace, herci, mniši...
Popravdě: Češi význam řádu asi těžko docení, avšak pro Japonce je něčím výjimečným. „Ocenění je určeno osobám, jež se dlouhodobě zabývají japonskou kulturou, literaturou, historií nebo uměním. V japonském měřítku se jedná o opravdu velké vyznamenání, jehož se nedostane jen tak někomu,“ řekl týdeníku EURO Petr Holý, ředitel Českého centra v Tokiu, jenž ostatně patří k žákům Švarcové. Holý se nedávno umístil v recitační soutěži mezi všemi diplomaty v Japonsku na stříbrném místě! „Oceňuji jej, je to vynikající absolvent. Znám jej od šestnácti let jako zájemce o šerm kendó… Báječných studentů mám ovšem celou řadu,“ říká Švarcová.
Vedle mladších kolegů na fakultě Martina Tiraly a Michaela Webera či překladatele Tomáše Jurkoviče připomíná i další, kteří se uchytili na ostrovech. „V Japonsku velmi vynikl Ondřej Hýbl, který se věnuje divadlu kjógen a dělá doktorát na Ósacké univerzitě. Stal se i zenovým mnichem. Vysvěcení má i Robin Heřman, mnich sekty Tendai se sídlem na hoře Hiei poblíž Kjóta, ve starodávném buddhistickém učilišti… Lucie Burešová, magistra hudební vědy a baletu, je zase v historické Kanazawě, kde kvete divadlo nó. Dále zmíním i Denisu Vostrou či Ditu Nymburskou, výborné japanistky a autorky obsáhlé učebnice,“ dodává Švarcová.
Z Kroměříže k orientalistice
Jak se vůbec dostane žena z Valašska k japonštině? „Pocházím z Chvalčova, což je na valašské straně kroměřížského okresu. Moje kamarádka z dětství se provdala za indologa, původem od Kroměříže. A protože jsem se roku 1966 ucházela o studium anglistiky–rusistiky na FF UK, ale vzkázali mi, že mne z politických důvodů na ruštinu nechtějí, indolog mi doporučil orientální jazyky… Rok na to otevírali arabštinu, čínštinu a japonštinu. Arabský jazyk mne nelákal, pro tónovou čínštinu nemám sluch, takže zvítězila třetí možnost. Něco jsem již uměla. Pracovala jsem na Barrandově, měla nakoukané staré japonské filmy, takže jsem k přijímačkám napsala esej o filmu. A vzali mne,“ vypráví dáma, jež dnes jako jediná garantuje japonská studia pro univerzity v Praze, Brně i Olomouci. Docentem by se ale měl brzy stát ředitel pražského Ústavu Dálného východu Jan Sýkora, uznávaný odborník, takže prý bude mít profesorka Švarcová „trochu volnější ruce“, jak sama říká.
Mluva jako šestý smysl
Jako specializaci si vybrala literaturu. Toužila překládat. „A jak říkají překladatelé, každý z nás je lingvistou z donucení. Hned v prvním ročníku na FF UK jsem měla bezvadného učitele gramatiky Jiřího Jelínka, který pak emigroval a skončil jako ředitel jazykového centra u firmy Sharp v Naře. Dělal tam na počítačových překladech mezi angličtinou a japonštinou. Byl opravdu geniální, studoval logiku i matematickou lingvistiku,“ vzpomíná Švarcová. „Tvrdil, že se technika překladu japonštiny dá s pomocí slovníku zvládnout za tři týdny. V Anglii publikoval Pilot Course of Japanese. Doporučoval sehnat si dobrý znakový slovník a naučit se v něm hledat podle sémantických prvků. V podstatě člověk nebifloval slovíčka; měl po ruce slovník, japonský text a musel se naučit základní gramatiku, která je o něco lehčí než česká. A Jelínek tvrdil, že technické texty, které v 70. a 80. letech zajímaly i české inženýry a které nejsou stylisticky rozkošatělé, dokáže trpělivý člověk brzy dešifrovat,“ vypráví Švarcová.
Věnuje se i kognitivní lingvistice. Mluva je dle Švarcové jakýmsi šestým lidským smyslem, komplementárním ke sluchu: „Jazyk formuje lidské myšlení. V jazyce obecně je ukotven obraz lidského světa. Čínské znaky převzaté Japonci byly původně ,obrázky‘, které i v dnešní vysoce abstrahované podobě reprezentují přímo význam zobrazovaného. Číňan znak slyší a současně vnímá jeho význam, Japonci se čínské písmo naučili číst po svém, přestali je ,slyšet‘ v původní podobě… A je to pak jejich jiný způsob vytváření obrazu v mysli.“
O překládání a zítřcích
Zdenka Švarcová přeložila osm knih, bezpočet povídek a her. „Už diplomku jsem psala o díle Dazaie Osamua. Je to stále zajímavý autor; studenti mu věnují bakalářské i diplomové práce. Je ovšem také kontroverzní, poněvadž se po několika neúspěšných pokusech úspěšně zasebevraždil a na jeho hrobě spáchalo totéž několik mladých lidí,“ říká Švarcová. A který převod byl nejtěžší? „Asi román Letní pevnost od Cudži Kunia. Je dlouhý, jazykově bohatý, náročný na čtenáře – více než třeba Murakami Haruki – a nevyšel v cizích jazycích, takže jsem neměla po ruce kontrolní překlad. Při zaměstnání jsem na něm pracovala přes dva roky.“
Energie, kterou symbolizují i paprsky v Řádu vycházejícího slunce, jí však zůstává: „Teď jsem přeložila básně z poloviny 9. století (Ono no Komači), jež po přebásnění Zdeňkem Gerychem vyjdou ve Vyšehradu. Průběžně pracuji na překladech středověkých her. Ty možná vydá AMU, bude záležet na grantech… Jinak mám velký rest pro nakladatelství Karolinum: chystám druhý díl dějin japonské literatury. První zahrnoval éru 712 až 1868, do navazující části bych chtěla zahrnout období let 1868 až 1948. Zbytek již přenechám mladším.“
*
CV:
Prof. Zdenka Švarcová, Dr. (68)
Jediná profesorka japanologie v ČR, garant oboru, učitelka japonštiny a překladatelka. Narozena v Kroměříži. V letech 1960–1967 pracovala ve Filmovém studiu Barrandov jako asistentka režie. Na Filozofické fakultě UK vystudovala v roce 1973 anglistiku–japanologii; posléze pracovala pro společnost C.Itoh (1972–1976) a učila na Státní jazykové škole v Praze (1976–1990). Po roce 1989 přešla na FF UK. Roku 1993 obhájila disertační práci, v ročníku 1993/1994 absolvovala stáž na elitní Kjótské univerzitě. Habilitována byla roku 2001, profesorkou se stala roku 2007. Přeložila osm knih (autoři Osamu Dazai, Kunio Cudži, Haruo Umezaki, Jasunari Kawabata atd.), bezpočet divadelních her a povídek. Napsala řadu odborných prací a knih. Zabývá se dějinami japonské literatury a teorií jazyka.
*
BOX (foto):
Řád vycházejícího slunce
Japonské vyznamenání Kjokudžicu šó je udíleno od roku 1875, kdy je zavedl císař Meidži. Jedná se o vůbec první řád, jímž japonská vláda oceňovala významné osobnosti. Původně byl určen vojákům, poté se možné zásluhy rozšířily i na civilisty a následně cizince, kteří významně přispěli ke vztahům s Nipponem. Ze středu vybíhající paprsky symbolizují mocnou energii vycházejícího slunce. V minulosti tak byli oceněni generál Douglas MacArthur, politik Konrad Adenauer, herec Clint Eastwood. Nechybí ani pětice Čechů: legionář Jindřich Bejl (1921), architekt Antonín Raymond (1964), umělec Jan Kavan (1991), Věna Hrdličková (2006) a právě Zdenka Švarcová (2010). V Japonsku je významnějším oceněním už jen Řád chryzantémy, který se uděluje výhradně šlechtě, politikům a vojákům.
