V národních prioritách zcela jasně dominují oblasti a témata, v nichž je role Bruselu v podstatě zanedbatelná
Někdy člověk nad průzkumy veřejného mínění žasne. Na rozdíl od Daniela Grose, který se na předchozí stránce zamýšlí nad tím, že reputace Evropského parlamentu vlastně není zas až tak špatná, autor těchto řádků shledává pozoruhodným něco docela jiného: Proč je důvěra v Evropu a její instituce v jednotlivých zemích EU tak neuvěřitelně rozdílná?
Jak je možné, že v zatím posledním srovnávacím průzkumu Eurobarometru z loňského podzimu si 57 procent respondentů z Dánska myslí, že „můj hlas v EU něco znamená“?
Jeden nemusí být euroskeptik, aby mu bylo mnohem bližší přesvědčení převládající v Česku, kde tuhle iluzi sdílí pouhých 19 procent populace, naopak zdrcující většina 79 procent jí nepodlehla. Přes tuhle skepsi v Česku paradoxně evropským institucím v zásadě důvěřujeme víc, než je průměr EU. ČESKÁ DŮVĚRA Je to třeba vnímat v dobovém kontextu loňského listopadu, kdy v Česku vládla „prezidentská vláda“ bez důvěry, takže nepřekvapuje, že evropské instituce včetně parlamentu, o nichž skoro nic nevíme, musely dopadnout takřka z definice lépe než jejich národní ekvivalenty. O těch českých totiž víme své… Po volbách a ustavení vlády ovšem důvěra v národní instituce stoupla, podle posledních průzkumů Centra pro výzkum veřejného mínění (CVVM) dnes české vládě důvěřuje solidních 45 procent lidí a parlament se „vyškrábal“ na úroveň 34 procent. To vypadá nedostatečně, ale v mezinárodním srovnání to není žádná katastrofa.
Pravda, člověku kupříkladu vrtá hlavou, jak loni v listopadu 49 procent dotázaných Čechů dospělo k důvěře v Evropskou centrální banku. V zemi, která nemá společnou měnu a má centrální banku s vlastní měnovou politikou. Když už jsme u toho, zhruba ve stejné době, kdy v ČNB bankovní radní přemítali, co přijmou za opatření, aby odvrátili riziko hrozící deflace, bylo 30 procent jejich spoluobčanů (tedy více než v Německu, kde to byl každý čtvrtý) přesvědčeno, že největší hrozbou je inflace.
Naopak pouhopouhá dvě procenta Čechů považují za jednu z nejdůležitějších otázek, jimž země momentálně čelí, problematiku vzdělávání, zatímco v Německu je to pětina dotazovaných. Jinak řečeno, člověk by pochopil, že v časech doznívající recese bude zdrojem obav nezaměstnanost nebo hospodářská situace, ale jinak je řazení priorit často obtížně pochopitelné. Experti se bojí deflace a zhoršování úrovně českého vzdělávacího systému ve srovnání se světem, laici se bojí inflace a nějaké vzdělávání je jim šumafuk.
NÁRODNÍ SPECIFIKA Tyto paradoxy najdete i v jiných zemích. Že v Dánsku považuje životní prostředí, klimatické změny a energetické otázky za vysoké priority násobně víc lidí (15 procent) než v Česku (tři procenta), to by člověk pochopil. Ale co strašného se stalo ve zdravotnictví a sociální sféře na severu Evropy, aby tuto oblast považovalo za top prioritu 34 procent Finů a 35 procent Švédů oproti 13 procentům Čechů?
A proč se 23 procent Němců bojí vládního dluhu, když země má mírný rozpočtový přebytek, zatímco ve Španělsku s jeho vysokým nárůstem zadluženosti během šestileté recese je to pouze sedm procent obyvatel? Superbohaté Lucembursko zase vidí jako velkou výzvu bydlení (38 procent), zatímco v Česku je to na seznamu národních priorit podle Eurobarometru vnímáno jako zásadní téma jen v případě tří procent dotázaných.
Tak či onak, když si prostudujete výsledky průzkumů, nemůžete přes všechny otazníky nedospět k závěru, že v národních prioritách – jak je vnímají respondenti – zcela jasně dominují oblasti a témata, kde je role Bruselu, potažmo evropských institucí v podstatě zanedbatelná. Postavit politickou kampaň na jen mírně zastřené xenofobii a odmítání imigrace dává smysl v zemi, kde to jako prioritu vidí třetina populace, třeba v Británii, zatímco v Česku s dvěma procenty to chce Okamuru… I v Británii je to darebně populistické téma, protože přistěhovalci ze zemí EU jsou podle řady na sobě nezávislých studií pro britskou ekonomiku ve skutečnosti přínosem a do sociálního a zdravotního systému podstatně víc přispívají, než z něj čerpají; u nás je to pitomost.
Budoucnost Evropy a celé její společné architektury samozřejmě mnohem více závisí na tom, jak se bude dařit jejím členům ekonomicky a jaké důvěry budou požívat národní instituce, nežli naopak. V tom lze s Danielem Grosem bezpochyby souhlasit.
Experti se bojí deflace a zhoršování úrovně českého vzdělávacího systému ve srovnání se světem, laici se bojí inflace a nějaké vzdělávání je jim šumafuk. ČEŠI JSOU KRITIČTÍ, ALE KAM SE V PESIMISMU HRABOU NA AMERIČANY Výsledky průzkumů veřejného mínění ve Spojených státech a v Evropské unii (poměr souhlasných odpovědí v %) Zdroj: Gallup (červen 2014), Eurobarometr (březen 2014), CVVM (květen 2014)
DŮVĚRA V HLAVU STÁTU V květnu Miloši Zemanovi důvěřovalo o 11 procent víc lidí než po dvojité blamáži se zemanovci a haškovci.
DOPAD KRIZE NA VÝVOJ ZAMĚSTNANOSTI UŽ DOSÁHL SVÉHO VRCHOLU V Česku i v Evropě se zlepšuje očekávání budoucího vývoje zaměstnanosti (oproti podzimu 2013 se v Česku hodnocení zlepšila o dva a v EU o čtyři procentní body). Nezaměstnanost považují Češi i ostatní Evropané za vůbec největší výzvu, jíž jejich země čelí (v Česku 46 %, v EU v průměru dokonce 49 %).
GLOBALIZACE PŘEDSTAVUJE ŠANCI PRO EKONOMICKÝ RŮST Souhlas Nesouhlas
DŮVĚRA V PARLAMENT? KONGRES V květnu Češi hodnotili parlament o dost lépe než Američané. Takhle špatné hodnocení měli kongresmani naposledy ve volebním roce 1974 (dosavadní minimum: 21% v r. 2010).
VĚCI JDOU SPRÁVNÝM SMĚREM Američané nejenže nemají důvěru v hlavu státu a zákonodárce, ale zejména nemají dobrý pocit z celkového směřování země. Pozn.: V Česku a EU otázka zněla: „Jste velmi optimističtí, nebo spíše optimističtí, pokud jde o budoucnost EU?“
NEJDŮLEŽITĚJŠÍ OTÁZKOU JE HOSPODÁŘSKÁ SITUACE
NEJVĚTŠÍM POZITIVEM EU JE SVOBODNÝ POHYB LIDÍ, ZBOŽÍ A SLUŽEB Česi nadprůměrně vysoko hodnotí volný obchod a svobodu pohybu v rámci EU, ale jsou o dost skeptičtější než průměr, pokud jde o přínosy globalizace.
O autorovi| MIROSLAV ZÁMEČNÍK zamecnik@mf.cz
