MILAN GALVAS - Povinnosti, které toto ustanovení zaměstnavateli ukládá, jsou nejen nejasné, ale i nevymahatelné. „Zmíněný paragraf by měl být ze zákoníku práce odstraněn,“ říká Milan Galvas z Masarykovy univerzity.
Paragraf číslo 224 zákoníku práce není oblíbený ani na akademické půdě. Toto ustanovení se nelíbí například Milanu Galvasovi, vedoucímu katedry pracovního práva a sociálního zabezpečení Právnické fakulty Masarykovy univerzity: „Je to pozůstatek staré úpravy, kdy stát upravoval vztahy ve svých podnicích do detailů. Včetně toho, jak mají jeho organizační složky pečovat o zaměstnance. Šlo o paternalismus, typický pro totalitní režim, kdy se stát montoval lidem do života v maximální míře.“
I Galvas si myslí, že našemu právnímu řádu by prospělo zrušení tohoto paragrafu: „Zákonodárce v současném zákoníku práce sice upravil tuto pasáž poněkud jinak, obsahově se ale od zákoníku z roku 1965 moc neliší. Dalo by se říci, že je to legislativní paskvil, který do zákoníku práce nepatří. Pouze bod, týkající se pracovnělékařské péče stanovuje zaměstnavatelům jedinou povinnost, která by měla být upravena zákonem. Všechno ostatní by mělo být upravováno kolektivními smlouvami.“ Podle Galvase si ale zaměstnavatelé z paskvilu těžkou hlavu dělat nemusejí: „Je třeba zdůraznit, že v případě paragrafu 224 se jedná o normy bez sankce. Jestliže zaměstnavatel nevytváří podmínky pro uspokojování tělovýchovných potřeb a zájmů zaměstnanců, nemůže za to být nijak postižen. Způsob plnění je neurčitý – a plnění je proto v podstatě nevymahatelné.“
Na otázku, co přesně uvedený paragraf po zaměstnavateli chce, Galvas odpovídá: „Nevím. Jde o úpravu velmi kusou, nekonkrétní a nepřípustně kazuistickou. Toto ustanovení nemá v podmínkách tržního hospodářství v zákoníku práce místo.“
A jak by podle něj měla být situace řešena? „Otázky péče o zaměstnance by měly být předmětem kolektivního vyjednávání a kolektivních smluv, reflektujících podmínky a možnosti konkrétních zaměstnavatelů. Zákon by měl stanovit jen minima práv zaměstnanců – minimální dovolenou, minimální odstupné a podobně. A pak určitá maxima požadavků zaměstnavatelů – například maximální délku pracovní doby a maximum přesčasů.
Ostatní podmínky by si měli upravit po dohodě se zaměstnanci kolektivní smlouvou nebo vnitřním předpisem zaměstnavatelé sami.“
