Legislativní paskvily, které lezou z ministerstev, jsou důkazem, že máme příliš úředníků
Vyhláška pro zaměstnance námořní dopravy nařizující, aby si námořník prohlédl bednu, kterou má zvedat, zda z ní někde netrčí hřebík, jak o tom píšeme v tomto vydání týdeníku Euro, je nepochybně komická, stejně jako zákonná definice roku, podle níž jde o období, které má 365 dní. Můžeme říkat, že život tropí hlouposti a legislativec je jeho nástrojem, leč nejde jen o hlouposti pro zasmání. Tyto úřední paskvily vytvářel v pracovní době za mzdu placenou z našich kapes někdo, kdo by se jinak musel živit někde v privátní sféře a vytvářet zdanitelné hodnoty. A nejen to. I lidé postižení účinností této obtěžující legislativy by oné zdanitelné hodnoty jistě vytvořili více, pokud by se nemuseli zabývat úředními nesmysly vstupujícími do jejich pracovních, ale i osobních životů či byznysu.
Prostě když vznikají paskvily, o nichž referujeme, je to hmatatelným důkazem skutečnosti, že těch úředníků na ministerstvech je příliš, takže si nejsou schopni najít nějakou smysluplnější práci. Jenže o zhoubnosti byrokratické hydry ví lidstvo nejpozději od dob starého Egypta, a není mu to nic platné. Naši nepoučitelnost lze pak dokumentovat na služebním zákonu, který v loňském roce začal fungovat v praxi a místo slibovaného odpolitizování státní správy jen zafixoval ne zrovna dobré poměry a pevně stanovenou systemizací zablokoval jakékoli možné pozitivní změny, které by někdy někdo v budoucnu chtěl ve státní správě dělat. Úředník se stal nadčlověkem a užívá si to. O tom, že se vše prodraží, protože úředníkům porostou nebývale platy a budou si užívat čerstvě dobytých prebend, není pochyb. Stejně jako o tom, že svou nepostradatelnost budou dokládat další a další produkcí legislativních absurdit.
V byznysu si užijeme hned od počátku roku jeden exemplární případ úřednické povýšenosti v podobě kontrolních hlášení DPH. Když pomineme nepochybně nebezpečné shromažďování dat o všech obchodech každého českého podnikatele, vyvstává velmi zřetelně nerovnost mezi státním panstvem a kmánem, který je krmí. Zatímco i za obyčejnou chybu v kontrolním hlášení, kterou poplatník neopraví a nevysvětlí v šibeniční pětidenní lhůtě, jsou stanoveny až likvidační pokuty, státu za úmyslné a neoprávněné zadržování vratek DPH nehrozí stále vůbec žádná sankce. Ministr Babiš takto nechal zadržet po svém nástupu na úřad čtrnáct miliard korun. Čekání na vlastní peníze nuceně půjčené státu stálo dotčené firmy i při velmi levném provozním financování nejméně čtvrt miliardy za rok. A když připomeneme třeba protikuřácký zákon, který občanům striktně zakazuje provozovat kuřácké restaurace, zákon o sportu, podle něhož se budou muset sportovci registrovat nikoli u svého klubu, ale na ministerstvu školství, tak vidíme, jak stát zdánlivě absurdními legislativními normami uzurpuje svobodu jednání každého člověka v zemi.
Právní řád v celé Evropě se tak v poslední době významně posouvá do opačného gardu, než tomu má být ve svobodné demokratické společnosti, kde jednotlivec může vše, co není zakázané, a úřad smí dělat jen to, co mu zákon dovoluje. Pak ale nejde o společnost demokratickou.
O autorovi| Pavel Páral, paralp@mf.cz
