Vědělo se předem, že „dušičkové“ volby do Kongresu USA v polovině mandátu Baracka Obamy budou pro amerického prezidenta a jeho Demokratickou stranu velkým výpraskem. Odhady vyšly přesně: Republikáni zcela ovládli Sněmovnu reprezentantů bezprecedentní většinou téměř 60 křesel. A tuto zásadní porážku nemůže spíše jen symbolická většina demokratických senátorů v praxi nijak zvrátit.
Foto: Jakub Stadler
Občas se dočítáme, že letošní 2. listopad vlastně navázal na jakousi americkou tradici, která vždy „potrestá“ stávajícího prezidenta v polovině prvního mandátu. A že ten se do dvou let „otřepe“ a s velkou slávou vstoupí do Bílého domu a mandátu druhého, posledního. V nejnovějších dějinách Ameriky byl takto v roce 1982 sankcionován republikán Ronald Reagan, v roce 1984 jej však lidé znovuzvolili. Demokratická administrativa Billa Clintona dostala od voličů podobnou „nakládačku“ v roce 1994, při které dokonce ztratila většinu v obou komorách Kongresu. O dva roky později však Clinton zabodoval, zůstal u vesla a dodnes platí mezi liberály za vzor úspěšného politika.
Jenže Obamův debakl je větší. Vystoupal k moci relativně snadno, po schodišti široké občanské nespokojenosti s Bushovou érou, jejími válkami na Středním východě a velkou finanční krizí. Ale tím vším otřesenou společnost mohl stabilizovat jedině představou opravdu nového začátku a velkých nadějí. „Od nynějška se musíme sami zvednout, zmobilizovat a pustit se do nové přestavby Ameriky,“ řekl 20. ledna 2009 v inauguračním projevu. Z vysoko nastavené laťky nadějí a odhodlání se však padá hlouběji a naráží tvrdě. Proč přesně padá Obama?
Úhlavní nepřítel: ekonomika
Téměř devět z deseti amerických voličů sdělilo průzkumníkům veřejného mínění, že mají největší obavy z ekonomické situace. Obama nepřestával zdůrazňovat, že finanční krizi zdědil od svého předchůdce George W. Bushe. Toto upozorňování však nebylo veřejností přijato.
Experti se shodnou, že Obama rozsah a dopady krize tak trochu zametal pod koberec. Přinejmenším „nedocenil její rozměry“ a „nekladl dostatečný důraz na zaměstnanost,“ konstatují opatrně politologové. A psychologové dodávají, že Barack Obama působí koženě, jako by se vůbec nedovedl vcítit - což naopak výborně zvládal Bill Clinton - do role nezaměstnaného.
Výsledek je čitelný z pouhého pohledu na volební mapu: od Illinois přes Wisconsin a Ohio až po Indianu měli republikáni vítr v plachtách. Středozápad USA se totiž nejvíce potýká s poklesem průmyslové výroby a v některých oblastech je až 15 procent lidí bez práce.
Demobilizace voličů
Demokratům se nepodařilo dosáhnout, aby se jejich voliči „sami zvedli“ a už konečně s nimi „přestavěli Ameriku“. Z těch, kteří přišli volit, bylo republikánů 41 procent, demokratů jen trochu nad 30 procent. Letos prakticky zmizel elektorát z listopadu 2008, který vyslal do Bílého domu prvního černošského prezidenta. Nepřišli mladí lidé a zůstali doma Hispánci. Ani Afroameričané dostatečně nepodpořili stranu „svého člověka“. A nepřišly milióny bytostně „osamělých běžců“, svérázných politických individualistů. Tito samorostlí a hloubaví lidé se „zkolektivizovali“ až pod heslem Yes, we can (Ano, můžeme) a velmi významně přispěli k Obamovu vítězství v roce 2008.
I to se vědělo předem, že právě oni teď nepřijdou. A proč. Obamova administrativa od samého začátku musela čelit kritice širšího militantního zázemí Demokratické strany, že „velký černý otec ve Washingtonu“ dělá příliš velké kompromisy s republikány i s demokratickou pravicí. A co asi teprve bude dělat nyní?
Sliby chyby
Ze všech stran stále slyšíme kolovrátek, že Baracku Obamavi jeho někdejší elektorát křivdí, protože „dodržel značnou část svých slibů“. Začal stahovat americké jednotky z Iráku. Podpořil výzkum kmenových buněk. A vůbec: vylepšil obraz Ameriky v zahraničí. Přitom válka v Afghánistánu spíše eskaluje, co chvíli se přenáší do pákistánského pohraničí a po některých vesničanech nelze už najít buňky žádné, natož kmenové. A ze 400 tisíc dokumentů disidentské WikiLeaks o Iráku 2004-2009 aby i nekritický ctitel Ameriky zešedivěl. O úspěchu zdravotní reformy nemůže být ani řeč.
Slib zdravotního pojištění pro všechny Američany se změnil v noční můru, která začala obstrukcemi v Kongresu. Obama se do této bitvy pohroužil na dlouhé měsíce, zatímco se celková ekonomická situace dále zhoršovala. Samotnému faktu odhlasování zdravotní reformy podřídil všechno, včetně jejího obsahu! Zprava byl neustále kritizován, že jde příliš daleko, a nakonec i zleva, že sociálně prostě jen přešlapuje, zato však dává přivydělat privátním pojišťovnám.
Kam oko pohlédne, panuje hořkost. A 37 procent voličů konstatovalo, že jejich hlas byl protestním hlasem proti Obamovi.
Tea Party
Hnací silou republikánské tsunami se stalo populistické hnutí Tea Party, „čajový dýchánek“ odkazující na Americkou revoluci 18. století. Je to pravicové, dobře sponzorované „revoluční hnutí“, které samo sebe definuje jako „lidovou vzpouru“ a „povstání“ proti „profesionálním politikům“. Chce „zrušení veřejných škol“ a výstavbu „Berlínské zdi proti imigrantům“. Nejde o prostý výkyv politického kyvadla, které staví proti výdajům úspornost, nízké zdanění a „menší stát“. Když senátor Jim DeMint vysvětluje, že „čím je vláda větší, tím menší je Bůh a naopak“, jsme v jiném politickém světě.
„Barack Obama nás chce dovést k socialismu,“ tvrdí senátor Mark Kirk z Chicaga. Zdravotní reforma zavádí „výbory smrti“, deklamuje Sarah Palinová, předloňská kandidátka na viceprezidentku. A dodává: „Je třeba jim ve Washingtonu říct, aby se nedotýkali naší ústavy, našich zbraní a našeho Boha.“
Ekonomičtí analytici míní, že když Amerika kýchne, svět dostává chřipku. Otázka zní, čím se svět rozhlaholí po těchto amerických promluvách. A co po tak velkém výprasku Baracka Obamy sám schytá.