Vzniká problém, je-li lepší jedy doma spálit, nebo je roztřídit a poslat k likvidaci
V Pardubicích to vře kolem zamýšlené rekonstrukce spalovny. Krajští radní ji prosazují, městské zastupitelstvo je zásadně proti. Politická opozice sbírá podpisy pod petici proti spalovně. Rozdělená je však i ODS, tamní nejsilnější politická strana. Odpadová firma AVE CZ se připravuje na veřejné projednávání vlivu spalovny na životní prostředí (proces EIA). Jiná odpadová firma Marius Pedersen šturmuje s přípravou konkurenčního projektu na bázi biotechnologií. Spalovna původně vznikla jako koncovka čistírny odpadních vod a také nyní se hlavní spor vede o způsob likvidace čistírenských kalů. Investoři spalovny je chtějí dle původního záměru sušit a pálit. Konkurence naopak máčet, fermentovat a spalovat, až vznikne bioplyn. Zastánci spalovny argumentují obrovským množstvím starých zátěží pod pardubickými chemičkami, které je třeba co nejdříve zlikvidovat. Odpůrci naopak zdůrazňují, že místní chemický průmysl si na znečištění ovzduší vystačí a není třeba další zdroj emisí, navíc dle nich značně předimenzovaný.
Zhoršení kvality ovzduší se obávají především občané okolních obcí, a proto oni i jejich zastupitelstva vystupují proti spalovně jako jeden muž. Velkou oporu mají i v pardubické veřejnosti. To je pro investora spalovny velmi svízelná situace, a kdyby měl stavět na zelené louce, nejspíše by mnoho šancí neměl. Při rekonstrukci však na něho čekají dvě úskalí - obstát s projektem v procesu EIA a získat integrované povolení, určující limity pro vypouštění jakýchkoli emisí (IPPC). S těmito dokumenty v rukou by ho už v rekonstrukci spalovny nemohlo nic zastavit. A v provozu jen nedodržování obdržených limitů, což je při volbě nejlepší dosažitelné technologie těžko myslitelné.
Na sudu s prachem klid
Nejklidnější v rozvířeném sporu je chemička Synthesia, která při chemické výrobě produkuje toxický odpad, v jejím areálu jsou všemi citované staré toxické zátěže a na samé její hranici sporná spalovna i čistička. Ještě poměrně nedávno jí oba objekty patřily. Čistírnu odpadních vod však odkoupilo město jako svůj vklad do společného podniku s Chrudimí a okolními obcemi s názvem VaK (zkratka pro vodárny a kanalizace), aby formálně nebránilo přijmout evropskou pomoc na rekonstrukci vodovodního a kanalizačního systému oblasti. Provozuje ji Veolia.
Opuštěné torzo spalovny zakoupil podnik, který se smluvně stará o recyklaci či likvidaci průmyslových odpadů Synthesie - už zmíněná společnost AVE. Vedoucí odboru životního a pracovního prostředí Synthesie Jan Pokorný zdůrazňuje: „Staré zátěže se nás příliš netýkají, o způsobu likvidace i o jeho financování rozhoduje ministerstvo financí. Za likvidaci svých odpadů vydatně platíme a partnerům plně důvěřujeme, že je nikam nezašantročí a zákonným způsobem je zlikvidují. Je nám tedy úplně jedno, jak to provedou. Převezou-li je do jiné spalovny, nebo si pořídí vlastní. Anebo jestli je zlikvidují úplně jinak. Je to jen jejich věc, chceme mít jen zpětnou informaci, že se tak stalo.“
Přesto se stále mluví o spalovně v Synthesii a jejímu managementu to vadí. Ale to je asi tak všechno, co s tím může dělat.
Kdo vyhraje závod
Svých dva tisíce tun ročně ze současných provozů Synthesie má tedy společnost AVE jistých. Jenže projekt počítá se spalováním dvaceti tisíc tun. Pravidelná roční dodávka tří tisíc tun sušených kalů z čistírny by se jistě hodila. V rozpolcené atmosféře kolem spalovny však v tuto chvíli kaly už směřují právě na opačnou stranu. Konkurence sice také ještě nemá zpracovatelský provoz, ale obchodní ředitel skupiny firem Marius Pedersen ČR Pavel Borůvka se netají úmyslem vybudovat na jejich zpracování bioplynovou stanici. Opozice proti spalovně, která je zároveň i politickou vůči vedení kraje, nad oním úmyslem jásá. Jan Linhart, městský zastupitel za Stranu zelených, argumentuje především tím, že vedlejší produkt z biostanice je využitelný i jako hodnotná zemina. Bude ovšem záležet na tom, nebudou-li v ní nějaká rezidua chemických látek, protože pak by jejich využití bylo značně omezené. I tak by to dle Linharta byla vůči spalovně výhra - zůstávala by tu jen malá část odpadu, který na Pardubicku opravdu vznikl. Spalovna by kvůli zaplnění kapacity přitahovala nebezpečný odpad zdaleka. Počítá se, že třetina jej zůstává pod roštem ve formě popela. „V Pardubicích by se ukládalo na skládky více nebezpečného odpadu než teď, kdy tu žádná spalovna není,“ argumentuje Linhart.
Přestože spalovna a její rotační pec jsou už postavené a pro biostanici není ještě ani vybrané místo, natož aby se projednávalo územní rozhodnutí, je Borůvka přesvědčen, že tento způsob likvidace kalů bude zahájen dříve, než může být spuštěna spalovna. Nic tomu nebrání, protože Jiří Šolc ze společnosti Veolia je ve sporu o spalovnu na straně biotechnologií. A zároveň je velkým optimistou, že Synthesia bude stále snižovat kontaminaci vypouštěných vod a toxicita pardubických kalů se bude snižovat. „Cena zpracování kalů v biostanici bude nižší než cena spalování, kalové hospodářství bude technicky, ekonomicky i ekologicky vhodnější a časově méně náročné. Nabízíme koncepční řešení, které bude vyhovovat všem stranám,“ myslí si Borůvka.
Zastavte ohňostroje
Optimistou je i Jiří Čenský, prokurista a technický ředitel AVE CZ. „Spalování je vyšší stupeň nakládání s odpadem než skládkování. Sami skládky provozujeme, a proto to nejsou prázdná slova. Zásadou moderních spaloven nebezpečného odpadu je, že odpad musí hořet sám bez dodatečného paliva. Spalování je tedy hospodárné a teplo využitelné. Máme dohodu se Synthesií o dodávce tepla. Za rotační pecí bude dohořívací komora, v níž při spalování odpadů s vyšším obsahem chloru nastane předepsané dvousekundové zdržení při teplotě 1200 stupňů Celsia, aby se zamezilo tvorbě dioxinů. Před vstupem do komína bude katalytický filtr a dvoustupňová mokrá pračka kouřových plynů. Vstup do komína nebude mít žádnou záklopku, a proto bude neustále probíhat kontinuální měření. Kdyby byly porušeny limity, automatické zařízení postupně uvede spalovnu do klidu. Lidé se bojí emisí, ale neseřízené domácí kotle na uhlí dodají do ovzduší více nečistot než automaticky kontrolovaná spalovna,“ tvrdí Čenský.
Přestože nijak neskrývá, že spalovna má být výdělečně činným podnikem, je zároveň přesvědčen, že pro Pardubice, plné průmyslových odpadů, nebude trpěným, ale prospěšným zařízením. Největšího advokáta nalézá v krajském radním Petru Šilarovi. Ten ovšem dříve proslul jako propagátor nesmyslně velké spalovny komunálních odpadů v Opatovicích, a proto kvůli pověsti pyromana už jeho vliv na veřejnost není natolik účinný. Zejména když se v jednom rozhovoru prořekl, že za humny svého bydliště by takovou spalovnu také nechtěl.
Proti strachu lidí z dioxinů má Šilar ovšem účinný argument - za silvestrovskou noc spadne z vystřelené pyrotechniky do okolí obydlí dvakrát více dioxinů než ze spalovny za celý rok. „A kaly? Vozit je do Žacléře a cpát je do zavřeného dolu má být lepší než spalovat?“ ptá se Šilar.
Borůvka ovšem uvádí, že před uložením na skládku kaly předpisově solidifikují. Důl v Žacléři ovšem ani přesto není dobrou adresou a závody mezi spalovnou a biostanicí by měly ještě zrychlit.
Otázky pro chemiky
Krajské přehledy Šilarovi říkají, že na území Pardubického kraje ročně vzniká 70 tisíc tun nebezpečných odpadů, polovina z toho spalitelných. A kde jinde by se měly spalovat než v místě svého vzniku?
Jenže Čenský si uvědomuje, že odpady nejsou radních Pardubického kraje, ale firem, které se samy rozhodují, jak se svými odpady naloží. Volání po spalovně neslyšet. Zato odpor lidí vůči spalovně je slyšitelný a spíše narůstá, než ubývá. „Nemám rád, když se něco láme přes odpor veřejnosti, v této poloze se necítím dobře. Snažíme se vysvětlovat, ukázat, že projekt je prospěšný, ale málokdo to chce slyšet,“ připouští Čenský. A ujišťuje: „Nejsme výrobci spaloven. Jsme firma na odstraňování odpadu a klidně půjdeme jinou cestou, jestliže se najde lepší způsob.“
Jindřich Petrlík z Arniky prý o takových cestách ví: „Řadu odpadů z chemických výrob lze například vyčistit a vrátit jako suroviny. Nebo je lze chemicky rozložit na jednodušší sloučeniny.“ Nikdo však takové varianty s ohledem na projekt neposuzuje, přestože by to tak mělo podle Stockholmské úmluvy být. Odborníci jsou zticha.
Zato politici mají pochybnosti. Odmítnutí spalovny městským zastupitelstvem překvapilo. Pardubický primátor Jaroslav Deml to vysvětlil: „Dva tisíce tun ze Synthesie, když spalovna má kapacitu dvacet tisíc tun, je špatná vyhlídka. Osmnáct tisíc tun by se sváželo kdoví odkud. Navíc společnost SITA poslala dopis, že by byla schopná spalovat nebezpečný odpad ve svých dvou už fungujících spalovnách. Lidé by výstavbu spalovny v Pardubicích jistě mnohem příznivěji přijali, kdyby měli jistotu brzké likvidace starých zátěží, kterých je tu všude plno. Zejména v Synthesii samotné. Za takových okolností bychom spalovnu určitě podpořili. Nabídka, která by naplnila kapacitu spalovny, však určitě nepřijde,“ myslí si primátor. A vzpomíná na návrh rakouské spalovny, která byla ochotná dovážet nebezpečný odpad k likvidaci z Pardubic do centra Vídně. Co by neudělala pro naplnění své kapacity. A stejně by musela postupovat i spalovna pardubická. Obavy z převozu toxických látek jsou velké. Co však nastane, budou-li se staré pardubické zátěže spalovat v Ostravě nebo v Ústí nad Labem? Převoz toxických látek. Pardubické nebezpečné odpady nemají bezbolestné řešení.
Tabulka
Co s tím?
Staré ekologické zátěže v areálu společnosti Synthesia (v tis. tun)
Laguna železitých kalů 53
Laguna betasmoly 34
Laguna destilačních zbytků 7
Skládka STOH II 312
Skládka STOH III 178
Retenční nádrž Lhotka 375
Laguna sádry 83
Sedimentační jímka číslo 3 5
Kontaminované podzemní vody a půdy
K tabulce přísluší foto sudu v děsivé tekutině s boxíkem místo popisku:
Podmanivé zátiší
Tak dnes vyhlíží laguna destilačních zbytků. Vyhlídkové lávky tu nejsou pro turisty, ale pro pracovníky, kteří provádějí průzkum rozsahu laguny a jejího složení, aby na její likvidaci mohl stát vypsat výběrové řízení. Laguna má vysokou míru toxicity a neradno do jejích vod sklouznout. Přestože na jejím okraji byla spatřena srnka stojící v „mrtvé vodě“. Jak dopadla, není známo.
Kopec v pozadí není přirozený vršek - ty v Polabí nebývají. Je to jedna ze skládek, nazývaných zkratkou STOH ze začátečních písmen slov, která ztratila svůj význam a upadla v zapomnění. Průzkum ukázal, že kopec bohužel lagunu destilačních zbytků překrývá a musí být částečně odtěžen, aby ji bylo možné sanovat jako první. Původní nápad uložit přebytečnou hmotu odpadů na temeno umělého kopce odborníci zamítli. Mohlo by to způsobit jeho sesuv a ohrozit pracovníky provádějící sanaci laguny. I když pamětníci tvrdí, že základem tohoto STOH II prý je vyřazená lokomotiva, která by sesuvu skládky bránila.
Nenechme se zmást dešťovou vodou na povrchu, destilační zbytky mají podobu pasty, která obsahuje vysoké množství celé řady toxických látek, z nichž obávané polychlorované bifenyly (PCB) nejsou ani zdaleka nejjedovatější. Navezeny sem byly v letech 1984 až 1990 jako odpad z chloračních výrob. Nejvhodnějším způsobem likvidace těchto látek bude spálení.
Souvislosti
Spalovna nebezpečných odpadů rozdělila pardubickou politickou scénu: krajské zastupitelstvo je pro, městské proti.
Veřejnost se obává zhoršení čistoty ovzduší a nebezpečí přepravy toxického materiálu.
Dle zásady nejlepších dostupných technologií má mít spalovna katalytický filtr a dvojitou pračku spalin.
Nejtvrdší spor se vede o likvidaci čistírenských kalů. Spalovně konkuruje biotechnologický projekt, který má podporu provozovatele čistírny.
Nadějí spalovny je likvidace starých ekologických zátěží, zejména v Synthesii, která kvůli pomalu uvolňovanému finančnímu zajištění postupuje pozvolna.
Projekt neřeší žádnou jinou variantu likvidace nebezpečných odpadů, přestože alternativní řešení vyžaduje Stockholmská úmluva.
