Jiří Paroubek si evidentně libuje v dramatech. Ještě nezapadlo slunce nad bitevním polem u Tachova a premiér už pozornost médií napřel směrem k výběru nového ministra kultury. I když audience dávané skupinám lobbujících umělců připomínají manýry jemnostpána Trautenberka, sociálnědemokratický buldozer uvažuje chytře. Jeho vlastním slovníkem by se dalo říci, že politicky.
První pokusný balónek se jménem komisaře české účasti na Expu v japonském Aichi Vladimíra Darjanina se vznesl do vzduchu ještě před vládní dovolenou, aby stihly uzrát reakce partají a veřejnosti. Byly vesměs negativní, maximálně neutrální. Kdosi dokonce stačil z Darjaninovy minulosti vyhrabat dávnou žalobu Správy Pražského hradu za nedodržení smlouvy při výstavě Deset století architektury. Kulturní obec Darjaninova kandidatura nenadchla, avšak splnila zadání alespoň v tom smyslu, že pokusu jmenovat nástupcem oblíbeného Pavla Dostála člověka naprosto loajálního sociální demokracii bylo učiněno zadost. Premiér tak mohl s krytými zády sáhnout do jiného rezervoáru.
Jméno herce a dlouhodobého Paroubkova oblíbence Vítězslava Jandáka sice překvapilo, typ kandidáta však nikoli. Logicky byl na řadě organizačně zdatný umělec, originální rebel a la Dostál s přidanou hodnotou můstku pojícího ČSSD s politickými oponenty. Tomuto záměru by dobře odpovídal třeba šéf Národní galerie Milan Knížák nebo ředitel Divadla Na Vinohradech Martin Stropnický. Jandák jako někdejší pražský zastupitel za ODS zmíněným kritériím vyhovuje rovněž a jednu přednost má navíc: Paroubkovi by nekonkuroval. Nestrhl by na sebe pozornost jeho publika. Jak se však dalo čekat, ani Jandákem premiér neuspokojil všechny umělce. Jejich nespokojená větší část se mu přišla minulý týden prostřednictvím deputace připomenout na úřad vlády osobně. A kupodivu taky uspěla. I vlivné skupině vyslanců „pravdy a lásky“ Paroubek vyhověl, když za třetího kandidáta na ministra kultury uznal bývalého ředitele Národního divadla Jiřího Srstku.
Leckomu politické dědictví Pavla Dostála připomíná zlaté jablko určené tomu „nejkrásnějšímu“: připravil si tudíž český premiér Paridovu volbu. Sázka na Darjanina-Héru, bohyni rodiny střežící věrnost, je nepravděpodobná. Ministerská loajalita představuje pro Paroubka příliš malou, protože téměř samozřejmou výhodu. Z hlediska věcného by se moudřejší zdál být výběr Srstky-Athény, protože jde o organizačně zdatnou a umělci respektovanou autoritu. Jenže premiérovu politickou vášeň nejlépe ukojí Jandák-Afrodíta. Jen on dokáže z Paroubkových protivníků udělat spojence. A ti pak sociálním demokratům po příštích volbách možná nevyhlásí Trojskou válku.
