Slavné Parkinsonovy zákony platí stejně nezpochybnitelně jako v dávné době svého vzniku. Například ten, že čas, který věnujeme rozhodování o nějakém problému, je nepřímo úměrný jeho závažnosti. Parkinson to dokumentoval na případě správní rady elektrárny, která o stavbě nového bloku rozhodne obvykle v čase, který je jen zlomkem doby, jež je věnována stavbě přístřešku na kole u vrátnice.
S oblibou to předvádí Evropský parlament. Naposledy s banálním zrušením střídání času. Europoslanci se k němu vrátili téměř po dvou letech, když podle jejich původního rozhodnutí měl právě v těchto dnech končit.
Nicméně původní rozhodnutí hodili na členské státy, které se měly dohodnout, což se tak nějak nepodařilo, protože je celkem jasné, že je výhodnější postupovat koordinovaně. Nakonec doposud o letním čase rozhodovala Unie a členské státy se musely podřídit.
Mělo by se zrušit střídání času?
Nyní dostal letní čas další dva roky a členské státy si mohou znovu vybírat, zda zůstane čas jen standardní, jak ho známe od nepaměti, nebo si zavedou na stálo čas letní. Že důvodem pro konec střídání času jsou zdravotní a psychické problémy, které má řada lidí s příliš časným vstáváním, což vysoce převyšuje nějaké mizivé ekonomické přínosy, se tak nějak z diskuse vytratilo. Významná část těchto nebožáků tak může mít od října 2021 ještě větší problém než dosud. Ale čert ví, jak to dopadne a zda se termín řešení vykonání banálního rozhodnutí zase neodsune.
To rozhodování o emisních limitech pro automobilky, které živí pomalu polovinu Evropanů, proběhlo před pár týdny promptně a bez velkých diskusí i bez toho, že by se někdo zajímal, zda stanovené cíle jsou vůbec technicky splnitelné, kolik to bude stát a co tomu říkají ti, co to mají zaplatit a ještě o tom ani neví.
