Lukrativní členství poslanců v různých radách je ohroženo
Britský liberální demokrat Lord Razzall se stal symbolem veřejné otázky. To proto, že je členem 21 správních a dozorčích rad. To proto, že je poslancem sněmovny Lordů. Ona otázka zní: jsou snad poslanci v parlamentu pouze na “vedlejšák”?
Studie, kterou 13. srpna zveřejnil jako první deník Financial Times, dokazuje, že xxx poslanců britské Horní a Dolní komory parlamentu zastává celkem 819 míst v radách různých firem. V dokumentu, který je založen na informacích parlamentního registru, do něhož poslanci musejí zapsat své mimoparlamentní ekonomické zájmy, se uvádí, že velkou většinu vedlejších zaměstnání vykonávají členové sněmovny Lordů. V Dolní komoře přiznalo členství ve vedení společností nebo držení významného balíku akcií “pouhých” 155 poslanců (24 procent sněmovny).
Mediální pranýř.
Horní komora založila “registr ekonomických zájmů” v roce 1995. Podle tehdejších pravidel se ovšem nevztahoval na mimoparlamentní zaměstnání. Peerové v něm museli zaznamenat příjmy za parlamentní (lobbistické) konzultace - a posléze nesměli o tématu konzlutací ani mluvit, natožpak hlasovat. Současný kodex, přijatý po bouřlivé debatě v červenci 2001 a platný od 1. dubna letošního roku, ukládá přiznat všechny vedlejší ekonomické zájmy včetně držení více než pětiprocentního balíku akcií. Za relevantní veřejného doznání považuje kodex rovněž členství ve správních radách veřejných institucí, jakými jsou nemocnice, university či místní organizace. Konečně, nová pravidla říkají, že peer nesmí přijmout peníze za uplatňování lobbingu na parlamentní půdě, za hlasování a za předkládání zákonů.
Přiznání ekonomických zájmů je povinné, výjimka platí pouze pro ty peery, kteří si vzali na celé jedno parlamentní období dovolenou. O tu požádalo dvanáct členů Horní komory a mezi čerstvými dovolenkáři se objevili například Vévoda z Norfolku, Lord Forte, Lord Scanlon a Lord Macaulay z Bragaru. Posledně jmenovaný ohlásil dlouhodobou nepřítomnost tři dny před 1. dubnem a britská média to přičítají jeho nechuti zveřejnit své ekonomické aktivity.
Na mediálním pranýři ovšem nejsou pouze tito pánové. Téměř 50 peerů buď přiznání neodevzdalo, anebo do něj napsalo: žádné zájmy. “Žádné zájmy” přiznal například Lord Harris z Peckhamu, předseda správní rady společnosti Carpetright s platem 397 tisíc liber ročně a ročními dividendami za 16,4 procenta akcií ve výši 3,4 milionu liber. Lord Harris navíc sedí v radách devatenácti rozličných společností. Dalšími peery “bez ekonomických zájmů” jsou třeba Lord Moore, člen dozorčí rady výrobce motorů pro Rolls-Royce s roční odměnou 45 tisíc liber nebo Lord St. John, člen správní rady satelitní televize BSkyB s platem 25 500 liber. Britská média věnovala zvláštní pozornost Lordu Sainsburymu z Turvillu. Tento peer za labouristickou stranu, jenž je členem vládního kabinetu, kde má na starosti vědu, sice do registru přiznal, že má dva domy, ale zapomněl zde zapsat 17 procent akcií v řetězci supermarketů Sainsbury, za což v dividendách ročně inkasuje 47 milionů liber.
Pokud se týká Dolní komory parlamentu, poslanců je v radách sice méně než peerů, ale aktivní jednotlivci rozhodně drží s lordy krok. Rozděleno podle stranické příslušnosti, nejpracovitější jsou členové konzervativní strany (66 procent z nich přiznalo mimoparlamentní ekonomické zájmy), labouristických poslanců je ekonomicky aktivních osm procent.
Neúspěšný kandidát na vůdcovství v konzervativní straně Ken Clarke například zasedá v pěti správních radách a za plat pravidelně vystupuje v pořadech ekonomického televizního kanálu Bloomberg. K jeho nejslavnějším rolím patří místopředseda správní rady společnosti British American Tobacco a člen správní rady v Independent News and Media. Jeho stranický kolega Tony Baldry je ale ještě aktivnější. Vedle poslancování si najde čas na pravidelný výkon funkce advokáta a na členství v radách osmi společností - včetně takových, které působí třeba v Saudské Arábii a v České republice.
Nakonec je třeba říci, že velké společnosti vyvíjejí velké úsilí, aby poslance a peery do svých rad získaly. Kdo v londýnské City nemá ve své dozorčí nebo správní radě člena parlamentu, poněkud vyšel z módy. Osmadvacet společností ze sta kótovaných na londýnské burze FTSE má ve svém vedení nejméně jednoho peera. British Airways, Diageo či banka HSBC mají pro jistotu po třech.
Alarmující čísla.
Většině kritiků pevných svazků mezi poslanci a byznysem pochopitelně nevadí pouze skutečnost, že někteří se ke svým aktivitám nepřiznali; nesouhlasí s oním principem jako takovým.
Generální sekretář Kongresu odborů John Monk kritizoval ve vysílání BBC Radio 4 skutečnost, že patnáct nejpilnějších poslanců zastává 150 funkcí ve správních či dozorčích radách: “Tato čísla jsou alarmující, neboť ukazují, že mnozí poslanci a peerové využívají parlamentu pouze jako základny k lukrativním pozicím.”
K odborům se tentokrát připojil také Institute of Directors, jehož generální ředitel George Cox považuje přítomnost parlamentářů ve vedení firem nejen za politicky a eticky problematickou, ale také pro společnosti za nebezpečnou. “Většina politiků má co nabídnout,” řekl Cox listu Financial Times, “ale bylo by zajímavé vědět, kolik z nich by získalo stejné funkce, nebýt v parlamentu. Obávám se, že pouze hrstka. Skupina lidí, z níž se do byznysu vybírají talenty, by měla být mnohem širší.”
Podobný pocit mají i někteří poslanci. V lednu 2002 předložil labourista Peter Bradley zákon, který by omezil možnosti členů parlamentu vykonávat nespočet funkcí v radách společností. “Čtvrtina poslanců je evidentně příliš znuděná či arogantní na to, aby věnovala svou energii k práci v parlamentu a ve svých volebních obvodech na plný úvazek,” zdůvodnil své snažení pro BBC.
S tímto přístupem ovšem řada opozičních poslanců a peerů nesouhlasí. Konzervativec Michael Fabricant označil Bradleyho myšlení za “pokřivené” a případný zákon nazval “pozůstatkem starého třídního boje”. Naopak jeho stranický druh, rekordman Lord Razzall, překvapivě vyjádřil zamýšlenému omezení sympatie. Ovšem nikoli kvůli etice nebo střetu zájmů: “Máme důkazy, že někteří jednotlivci působí v tolika dozorčích radách, že kontrolu oněch společností nemohou vykonávat efektivně.” Lord Razzall by ovšem reguloval pouze členství v radách těch společností, které jsou registrovány na burze; tím vyňal z jurisdikce případné budoucí normy sám sebe, neboť - podle svých slov - pracuje pouze pro společnosti menšího významu.
Námitky týkající se nedostku času pro parlamentní práci většina aktivních členů rad odmítá. “Jestli si někdo myslí,” říká za všechny liberální demokrat Lord Razzall, “že obcházím City od jednoho investora k druhému, že přecházím z jedné rady do druhé, pak má zcela pokřivenou představu.” Většina “pracujících” poslanců a peerů říká, že se účastní zasedání každé rady maximálně čtyřikrát do roka. V každém případě, plány všech členů rad může zkomplikovat připravovaná organizační změna: zatímco nyní britský parlament zasedá v pozdních odpoledních nebo dokonce večerních hodinách, napříště by se schůze měly konat v normální pracovní době. Tato změna je hrozbou pro všechny vedlejší pracovní poměry politiků.
A konečně, zaznamenáníhodný argument proti omezování členství politiků ve správních a dozorčích radách popsal deník Guardian. “Zkušenost nasbíraná mimo vesnici zvanou Westminster,” cituje nejmenované poslance, “nám pomáhá neustále zlepšovat parlamentní práci. Zkušenost z dozorčích rad je k nezaplacení“.
Do pěti, do pěti.
Jak reaguje vláda Tonyho Blaira? Ministryně průmyslu a obchodu Patricie Hewittová a ministr financí Gordon Brown jmenovali 15. dubna nezávislou pracovní skupinu vedenou Derekem Higgsem, aby prozkoumala “roli a efektivitu správních rad a jejich nevýkonných ředitelů” (non-executive directors). Derek Higgs má za sebou řadu významných manažerských rolí ve společnostech, jako Prudential, The British Land Company nebo UBS Warburg, a jeho úkolem je předložit do poloviny září zprávu, která bude nejen analyzovat, ale i doporučovat. Původním impulsem zřízení Higgsovy skupiny byl šok z informací přicházejících ze Spojených států o společnosti Enron. Nyní se však od Higgse očekává také doporučení ve věci ekonomických aktivit poslanců. Proto na něj naléhá řada lobbistů. K nejaktivnějším patří odbory, jež naléhají na přijetí následujících omezení: žádný poslanec či peer nesmí být členem více než pěti dozorčích nebo správních rad.
