Je to nejkratší zákon, který český parlament kdy přijímal. A přesto se stává jednou z nejdiskutabilnějších norem. "Eduard Beneš se zasloužil o stát." Zákon, který předložila trojice sociálně demokratických poslanců, má svého předchůdce. Tím byl obdobný zákon, který přijal prvorepublikový parlament, a který se týkal prvního prezidenta T.
G. Masaryka. Můžeme stokrát srovnávat, můžeme tisíckrát poměřovat. Nicméně rozdíl v chápání role „Prezidenta Osvoboditele“ a „Prezidenta Obnovitele“ je patrný i laikovi. Benešovi se až do mnichovské krize dařilo ve veřejnosti vyvolávat pocit, že se jeho nástupem nic přelomového nestalo, že kontinuita státu zůstala zachována. K tomu mu ostatně dobře sloužil i známý Masarykův výrok: „Bez Beneše bychom republiku neměli.“ Jak snadné na tuto repliku odpovědět slovy “…ale také bychom o ni bez něj nepřišli.“ Je otázkou, zda a jak by se vyvíjela republika a Beneš sám, kdyby nepřišel Mnichov, jeho osobní bod selhání, k němuž se bude vracet až do smrti. Historikové i politikové se přou a přít budou o úlohu, kterou Beneše, v roce 1938 sehrál, o to, zda se měl alespoň symbolicky postavit Hitlerovu Německu. Nelze ale spíše Benešovi, jehož diplomatické schopnosti skutečně přispěly ke vzniku Československa po I. světové válce, zazlívat spíše to, že jako jeden z předních diplomatů, nejenom našich, ale i evropských, dovedl stát během dvaceti let do totální izolace? Jistě, objektivní vývoj mezinárodních vztahů působil proti republice. Ale schopnosti každého politika se poznají právě podle toho, jak dokáže uspět ve vypjaté době. Benešův zásadní podíl na znovuzískání samostatnosti je nepochybný. Do vlasti se však vrátil změněný, stejně tak jako změněný byl i systém, jež reprezentoval. Beneš se stal představitelem a obhájcem politiky nejenom „omezené demokracie“, ale i omezené svrchovanosti. Únor v roce 1948 a odchod do ústraní po odmítnutém podpisu komunistické ústavy se stal logickým vyústěním dějin stejně tak jako Mnichov. Zatímco Masarykův nimbus je zcela nezpochybnitelný, je otázkou, zda by se na stejné pozici měl vyhřívat i politik spojený s dvěma nejtěžšími novodobými tragédiemi, které postihly náš národ. Zdá se ovšem, že uznání zásluh druhého československého prezidenta není primárně tím, co mají předkladatelé zákona na mysli. Spíše jim jde o další ťafku v rámci vzájemného česko-německého pošťuchování. Beneš slouží jenom jako zástěrka a jako jeden z trumfů v přestřelkách mezi oběma parlamenty. To ovšem neslouží ani ke zvýšení cti samotného protagonisty, ani našich zvolených zástupců.
