Každé setkání s Augustem Razettem je plné srdečnosti, živelných gest a italské energie. Seznámili jsme se v době, kdy pod záštitou jeho nadace vyšla první kniha a on mi vyprávěl, jak bizarním způsobem získal do své sbírky některá díla socialistického realismu. Od té doby se ovšem aktivity nadace Eleutheria úctyhodně rozrostly, a to ať už jde o podporu mladých českých umělců, množství monografií, které díky ní vyšlo, nebo unikátní výstavy a eventy. Jejich vyvrcholením byl letos projekt Parma v Praze, jehož hlavním pilířem byla výstava umění s názvem Parmigianino – Grafika a kritické ohlasy v Letohrádku královny Anny.
* Dvě města, která pro tebe mají největší význam, Parma a Praha, zažila nedávno díky tobě velkolepou oslavu. Do Letohrádku královny Anny, kde byla otevřena unikátní výstava, se sjelo více než tři sta významných hostů. Vše zaštítila ministerstva kultury obou zemí i prezident České republiky. Jak probíhaly přípravy?
Na přípravě této akce jsme pracovali rok. V pouhých čtyřech dnech se nám pak podařilo zorganizovat dvanáct akcí, kterých se za italskou stranu zúčastnilo více než 120 čestných hostů a celá řada význačných osobností kulturního a politického života obou měst, ministr kultury České republiky, Jejich královské Výsosti vévoda a vévodkyně z Parmy a Piacenzy a řada dalších. Organizace byla velmi náročná a musím s hrdostí říci, že náš tým a všichni lidé, kteří se na přípravě podíleli, prokázali maximální profesionalitu, a navíc nám opravdu přálo štěstí.
* Co ti udělalo největší radost?
Dívám se na obě města, jak Parmu, tak i Prahu, propojené ideově kulturním můstkem, který napomohl k jejich vzájemné vazbě, a přeji si, aby i v budoucnu bylo toto spojení provázeno dalšími kulturními počiny a komerčními aktivitami osob, které se chtějí prezentovat jak v kulturní, tak i v obchodní oblasti nebo ve sféře cestovního ruchu… Ostatně proč také ne, budou zde turisté z Parmy, kteří navštíví Prahu, a naopak. Parma se stane evropským městem kultury v roce 2020, což je také příležitost toto překrásné historické město navštívit.
* Měla jsem příležitost vidět většinu knih vydaných tvou nadací. Která z nich je ti nejbližší?
Příští. Pokaždé, když mluvím o knihách, které jsme v rámci nadačního fondu vydali – je to už osm knih –, přemýšlím už o té další. Je to příslib, nový rodící se projekt, který před námi stojí, který ještě nespatřil světlo světa a čeká na své zveřejnění.
* Nadace Eleutheria, kterou jsi založil, bude letos slavit desáté výročí. Vychází z potřeby popularizovat méně známá a méně studovaná umělecká období a odvětví. Čím to celé začalo?
Vlastně to začalo mou návštěvou v muzeu, kde jsem měl příležitost poprvé vidět díla socialistického realismu. Byl jsem naprosto fascinován, protože jsem se s tímto výtvarným směrem nikdy předtím nesetkal. Historicky první iniciativou nadačního fondu Eleutheria bylo tedy v roce 2008 vydání monografie Socialistický realismus Československo: 1948–1989, ve třech jazykových mutacích – angličtině, italštině a češtině, obsahující výčet nejvýznamnějších děl ve vlastnictví nadace. V roce 2009 následovala stejnojmenná výstava se shodnou tematikou, ve výstavních prostorách galerie Mánes.
* A nadace dnes?
Nadace pořádá řadu konferencí, seminářů a výstav; uděluje čestné ceny a stipendia, iniciuje spolupráci a sjednává úmluvy s univerzitními centry, kulturními subjekty a institucemi působícími v oblastech, které jsou nadaci svou podstatou blízké.
* Vzpomínám si na dobu, kdy jsi připravoval první velkou výstavu pro mladé české umělce v Římě v muzeu MAXXI. Ten počet lidí, kteří poslali svá portfolia, byl úctyhodný…
Nedávno jsem viděl jeden časopis věnovaný umění, který citoval deset nejlepších mladých českých umělců působících v České republice. Z prvního výběru, který jsme tehdy před pěti, možná šesti lety udělali, vzešlo celkem dvanáct umělců, z nichž jsme pak vybrali v užším výběru devět, a byli to právě ti, kteří se dostali do výčtu nejlepších v žebříčku zmíněného časopisu. Z celkového počtu 750 umělců, kteří zaslali svá portfolia odborné komisi, jejíž jsem byl členem, jsme vybrali opravdu uznávané umělce.
* Čím tě Praha okouzlila, že ses rozhodl strávit zde velkou část svého dospělého života?
Nemohu říci, že jsem byl hned rozhodnut žít v Praze, ale v té době běžel v kinech film Tanec s vlky s Kevinem Costnerem a utkvěl mi v paměti výrok hlavního hrdiny, kde říká „jdu se podívat na Východ ještě předtím, než se změní“. Psal se rok 1990, jen pár měsíců po pádu železné opony, a já jsem si tehdy slíbil, že se podívám do východního bloku před tím, než se tato část světa, po celá léta uzavřená, nepřístupná a pod komunistickým diktátem, změní. Tehdy mi bylo pouhých pětadvacet let a nepomýšlel jsem na to, že bych zde mohl žít. Letos v srpnu je to přesně dvacet osm let od chvíle, kdy se Praha stala mým domovem.
* V čem se Praha podobá tvému rodnému městu?
Z mého pohledu jsou to dvě velmi podobná města… Za dobu mého dosavadního života v Praze jsem valnou většinu strávil v samotném centru, které je samo o sobě malé. Navštěvoval jsem stále tatáž místa, stále ty samé lidi. Centrum Prahy vnímám jako takové malé provinční město s bohatou historií. Obě města mají vlastní osobitou magickou atmosféru, která neujde pozornému oku žádného návštěvníka.
* Jaké chutě, vůně a nejintenzivnější zážitky máš spojeny s dětstvím?
Tohle je dost intimní otázka. Připouštím, že to bude znít absurdně, ale z Parmy mi nejvíce chybí mlha. My jsme byli zvyklí, že již od počátku října až do zimy a někdy i počátkem jara se Parma zahalila do mlhy, která tlumila barvy, hluk a vše bylo ponořeno do jakési kouřové clony, bez vůně nebo lépe řečeno v mlžném oparu, a to je to, co mi z Parmy chybí. Pro řadu lidí mlha znamenala ztíženou orientaci a potíže se přemisťovat z místa na místo, protože mlha byla často velmi hustá.
* Narodil ses do movité, tradiční italské rodiny se židovskými kořeny. Čím tě inspirovali tvoji rodiče?
Rodiče mě naučili být zvídavým, ale také obezřetným, naučili mě chuti poznávat a objevovat svět. Poznávat nová místa, nové lidi, nemít strach z budoucnosti.
* Co je pro Itala nejdůležitější?
Cítím se být Italem na sto procent, a to jak naturelem, tak i vlastním pohledem a vnímáním kultury, gastronomie, způsobem oblékání a vztahem k módě jako takové. Ale především se cítím být Evropanem. Cítím se být příslušníkem tohoto překrásného národa. Je to výraz světového multikulturalismu, kde nacházíme stopy latiny, ale i dědictví, které nám zanechala Francie, Portugalsko, jsou zde velmi silné kořeny Řecka, je zde patrný i německý technicismus a slovanský vliv. Máme tak silný strach z multikulturalismu a nechápeme, jaký je to vlastně velmi cenný a bohatý odkaz. Celý svět, ve kterém dnes žijeme, je postaven na naší evropské kultuře. Celý svět se řídí evropskými pravidly a řády a evropským stylem života. A na toto my musíme být hrdí.
* Bez čeho italského se neobejdeš?
Nemohu se obejít bez citu, bez lásky mých dětí a pravděpodobně se nemohu oprostit od myšlenky, že život je překrásnou cestou a že každý den je velkým darem. Koneckonců jedno staré přísloví říká: „Žij každý den svého života, jako by byl první a jako by byl poslední, žij naplno tak, jako bys měl žít život věčný, ale užívej jej s vědomím, že by mohl být dnem posledním…“ A tak to skutečně je.
* Jakou vlastnost máš na Češích rád ?
Mám k české kultuře blízký a vřelý vztah. Velmi si cením české ironie, sarkasmu a toho, jak Češi dokázali dostat do divadelních her právě onu pověstnou ironii, kterou po dlouhých padesát let komunistické nadvlády museli potlačovat a skrývat. Toto je podle mého názoru znakem hluboké inteligence, které si vážím.
* Co by se Češi od Italů měli naučit ?
Nemyslím, že je třeba, aby se jeden učil od druhého. Je třeba umět přijmout toho druhého takového, jakým je. Nemyslet si, že jsme lepší než ti druzí. Pravděpodobně je italská móda lepší než ta česká, to je myslím nepopiratelné, ale neznamená to, že se celý svět bude řídit diktátem italské módy… Je třeba mít spontánní náhled a schopnost přijmout i to, co nás v našich názorech odlišuje.
* Studoval jsi architekturu, věnoval ses jí někdy naplno?
Architektuře jsem se věnoval, ale sám sebe považuji za nejhoršího architekta na světě, věřím však, že jsem se stal úspěšným podnikatelem. Působím na realitním trhu díky možnostem a také osudu, který mi byl příznivě nakloněn. Měl jsem možnost koupit řadu velmi lukrativních domů v Praze, tyto domy jsem zrekonstruoval ve spolupráci s řadou význačných architektů. I když jsem já sám nebyl nikdy architektem těchto realizací, tak jsem měl díky svým studiím architektury jasný názor a dokázal jsem vždy poznat a ocenit unikátnost těchto staveb a následně je také posoudit a zhodnotit.
* Na který z nich jsi obzvláště pyšný?
Mezi takové projekty patří například rekonstrukce sídla Mattoni – Trauttsmanndorfský palác na Mariánském náměstí.
* Co považuješ za svůj největší úspěch?
No… úspěch, pokud je dosažen, tak už je to minulost. Úspěch je probudit se každé ráno s chutí dělat něco nového a s úsměvem na rtech. A to se mi naštěstí doposud každý den daří.
* Máš čtyři děti, které se narodily v Čechách. Jak se v nich projevily tvé italské geny?
Je to skutečně neuvěřitelný mix mezi italským a českým naturelem. Mezi jednou a druhou kulturou. Mé děti jsou tím opravdovým, skutečným mostem, který se mi podařilo zrealizovat mezi oběma zeměmi.
* Jaké jsou tvé plány do budoucna? Co chystáš v nejbližší době?
Máme v plánu udělat takový menší projekt v jedné postranní uličce na Malé Straně, hned naproti Italskému velvyslanectví, bude to performance, představení mladého italského streetového umění. Tahle ulička bude uzavřena pro veřejnost a umělci budou mít možnost realizovat vlastní streetové umění na dané téma, k čemuž jim poslouží uliční fasády a následně pak i tato streetová forma umění bude představena veřejnosti. Jde o další a jedinečnou příležitost, jak doslova žít město, objevit jeho části doposud skryté, a propojit tak místní obyvatele spolu s turisty v tomhle překrásném světě, a to ve světě umění. Druhý náročnější projekt příštího roku se bude věnovat období 40. až 80. let minulého století v ČSSR. Půjde o téma, kterému jsme se věnovali již před deseti lety v rámci výstavy Socialistického realismu. Tentokrát představíme nejen umělecká výtvarná díla Socialismu, ale také design, průmysl, fotografii nebo film této doby. Výstava se uskuteční v překrásném paláci Governatore v Parmě. Očekávám také, že lidé, kteří sledují mne i mou nadaci, přijdou se svými nápady a představami. Jsem otevřený veškerým novým podnětům. Jestliže má někdo ideu, nápad, ví o projektech, kterým chybí vlastní organizace, ať za mnou přijde, budu si toho velmi cenit. Jsem stále ochoten pomáhat umělcům a schopným lidem a realizovat kvalitní projekty.
DVĚ MĚSTA SE ZÁSADNĚ PODÍLELA NA UTVÁŘENÍ MÉ OSOBNOSTI: PARMA A PRAHA.
AUGUSTO RAZETTO
Narodil se v Parmě, vystudoval architekturu v Benátkách. Již osmadvacet let žije v Praze, kde také založil společnost Architectural Consulting s. r. o, která se zabývá rekonstrukcemi, nákupem a prodejem realitních komodit. Patří mezi zakladatele Italsko-české obchodní a průmyslové komory v Praze. Je zakladatelem neziskové organizace a nadačního fondu Eleutheria a nositelem titulu Rytíře řádu italské hvězdy a následně Komtura Konstantiniánského řádu sv. Jiří za zásluhy pro kulturu a umění mimo území Itálie.
V PARMĚ JSEM SE NARODIL, PŘEDSTAVUJE MOJE DĚTSTVÍ, MLÁDÍ, POUTA K RODIČŮM A VZPOMÍNKY NA TA LÉTA. A PRAHA JE MÍSTEM, KTERÉ MNE PŘIJALO JIŽ TÉMĚŘ PŘED TŘICETI LETY, STALO SE SVĚDKEM A SPOLEČNÍKEM PŘI MÉM OSOBNÍM A PROFESNÍM RŮSTU, NARODILY SE ZDE MÉ DĚTI A CÍTÍM SE TADY DOMA.
