Paroubek se zlobí

Masový úspěch ODS definitivně pohřbil velkou koalici

Jestli to tak půjde dál, po příštích volbách do sněmovny bude ODS zastupovat nějakých sto dvacet poslanců. Jiří Paroubek si sice může dál hrát na úspěšného politika, který v sobotu získal nejvíc senátorských křesel pro socialisty, co kdo pamatuje, ale fakt, že ODS dnes v Senátu, stejně jako v Praze a mnoha velkých městech, bere vše, je zcela nepopiratelný. Co je ČSSD platné, že získá třeba 49 procent hlasů, když jednapadesát bude mít Topolánek? Polarizace politické scény podpálená Jiřím Paroubkem se tak obrátila proti žháři.
Mění však nějak úspěch ODS politické váhy účastníků boje o vládu? Těžko odpovědět. Kalkul postavený na výměně obou stranických vůdců a dohodě na nějaké formě velké koalice však zřejmě padá. Paroubkova pozice sice oslabila, ale děs a hrůza svírá nepochybně všechny sociální demokraty při představě, že by třeba popravili svého šéfa a nakonec by koalice nevyšla a už na jaře příštího roku by přišli stejně naladění voliči ke sněmovním volbám. Na druhé straně se sice ozývají hlasy zjevně protitopolánkovské, ale na sněmu za dva týdny se sotva někdo odváží postavit se člověku, který v čele ODS dosáhl volebních výsledků, jaké nemají od roku 1918 v české kotlině obdoby, nepočítáme-li období nesvobody. Můžeme si sice myslet, že kdyby Topolánek neměl Paroubka, musel by si ho vymyslet, ale to na politické realitě nic nemění.
Není tajemstvím, že aranžmá bez obou vůdců konstruovali s pružnými politiky obou stran i zástupci českého byznysu, protože věděli, že jde nejen o moc, ale také o hodně. Země potřebuje akceschopnou vládu, která zprovozní penězovod z EU, zastaví nebezpečně rychle postupující rozpad celého systému veřejných financí a bude schopna hájit české národní zájmy ve vroucím kotli evropské politiky, kde největším hráčům začíná být evidentně bližší košile zvláštních ekonomických a energetických vztahů s Ruskem než dosud vychvalovaný společný kabát EU.
Tomu všemu nás rozhodně senátní a komunální volby nijak zvlášť nepřiblížily. Václavu Klausovi je těžké závidět jeho současnou pozici a ani on sám si ji jistě nezávidí. Na druhé straně senátní volby se konaly zrovna v den mimořádně významný. Alespoň 28. října by si všichni pitbullové na politickém hřišti mohli přinejmenším na chviličku uvědomit, že po čtyřiadevadesát let existence české státnosti v sobě politici dokázali nalézat odpovědnost vůči své zemi. I když už byli pod diktátem Moskvy, alespoň ochraňovali ekonomickou stabilitu a nedopustili masové zadlužování a projídání daní, které teprve zaplatí budoucí generace. Je otázkou, zda zrovna úcta k předkům a odpovědnost k budoucím generacím běžely hlavou zástupcům lidu v sobotu po volbách na hradní recepci. Kdyby ano, jistě by prezidentovi hodně ulehčili práci.
Jeho hra totiž právě začíná. Taktické by sice bylo ještě počkat na kongres ODS, ale to je ve světle sečtených hlasů fakticky zbytečné a také toho času už uplynulo trochu moc. Václav Klaus je politikem nesmírně zkušeným a také kreativním. Jeho oblíbeným rébusem je sudoku, takže v umění kombinace mu budou jeho partneři sotva stačit. Zázraky však neumí ani on.
V zásadě dnes existují jen tři možné varianty budoucího vývoje. První je válečná. Jiří Paroubek prosadí převolení předsedy Poslanecké sněmovny tak, aby nový předseda již nebyl vázán slibem nepodat v třetím pokusu návrh na nového premiéra. To za předpokladu, že šéf socialistů má nakoupené či vydírané poslance z jiných stran. Obecný názor říká, že tato možnost je reálná a Paroubek tyto hlasy má i po dezerci Michala Pohanky. Ne nadarmo měla ČSSD ministerstvo vnitra osm let pevně pod svou kontrolou. Takovou vládu však sotva půjde udržet v sedle delší čas, protože bude sice legální, ale těžko legitimní.
Druhou variantou je prozření komunistů, kteří svými pozicemi ve sněmovně, na radnicích a v Senátu platí Paroubkovu politiku a svou naději, že je někdy příště na slučovacím sjezdu ČSSD vezme pod svá křídla. Když se přikloní k rychlým předčasným volbám, budou muset podpořit Klausem sestavenou vládu alespoň odchodem ze sálu při hlasování.
Tou nejpravděpodobnější cestou je však nyní kupodivu ta dosud nejvíce odmítaná. Tedy dohoda ODS a ČSSD na předčasných volbách, které nebudou na jaře 2007, ale o rok později, tedy hned po volbě prezidenta republiky v únoru 2008. To je zásadní ústupek ČSSD, která žije v domnění, že Paroubek dovede stranu alespoň napotřetí k vítězství. Jenže ODS si tím pojistí Hrad za cenu pár měsíců opět úřednické vlády Václava Klause. Ta provede pár balíčkových opatření a stabilizuje veřejné finance, zatímco ODS se bude snažit nabrat volební preference. A také lidovci se snad zmátoří natolik, aby pro ně pětiprocentní hranice vstupu do sněmovny nebyla příliš vysoko. A Paroubek pak zůstane modrý vzteky. Proč by tedy do toho šel? Protože fakticky nemá co jiného hrát už dnes.