Stroze zpravodajsky řečeno: Jiří Paroubek uvedl, že podpoří úsilí komunistů, kteří chtějí vyvolat kvůli aféře ProMoPro ve Sněmovně hlasování o nedůvěře kabinetu premiéra Petra Nečase. Pokud se podaří, ať už komukoli, vyvolat takové hlasování, pak zvedne ruku pro nedůvěru současné vládě. „Je mi jedno, kdo hlasování vyvolá,“ sdělil.
Foto: Martin Adamec / MF Dnes / Profimedia
A teď s ironickou nadsázkou: To je celý on – nezlomný Paroubek. Muž, který se ve svých stříbrem cinknutých letech náhle ocitl ve zlatém premiérském věku, aby pak z vlastního rozhodnutí udělal vývrtku a padl. Čtenář jistě zaznamenal odkaz na legendární román Fury, v překladu Zběsilost. Otázkou ale je, je-li Paroubek ještě skutečně takový buldozer, jakým při svrhávání vlád býval. Ačkoli vyhrál, ministerským předsedou je Nečas (!), zatímco on, přemožitel, je coby nicotný poslanec natolik vzdálen diktátu moci – všem těm na míru vyráběným vojenským terénním vozidlům, městům kypějícím penězi, kam jsou premiéři den co den zváni, nablýskaným univerzitám – že je to opravdu k uzoufání. Natruc v oné beznaději alespoň prohlásil pro jistou, byť nepříliš známou TV Public: „Čeští akademici se mě bojí oslovit. Budu učit v cizině.“ Nezabralo to. A tak se dál uzavřel.
Stále otřesený, avšak předstírající již dobrou náladu, uvědomil si později, že budoucnost je vždycky kasino, a začal opět sázet a čekal, že se štěstí usměje právě na něj. Hodlal se postavit svému ďáblovi sám. Stejně jako Malik Solanka z románu Zběsilost, svého času historik idejí, jenž se užíral pocitem bezmoci z toho, jak nás vodiči loutek nutí skákat a vřískat. Psychoanalýza a chemie zaváněly podvodem. Jenže kdo je ten démon, kdo je viníkem mé prohry (?!), tázal se Paroubek.
Lenoši bez myšlenek
Sedmá velmoc – tedy média, ČSSD a trojkoalice – odvětil si s tím, že má-li souboj s nimi skončit vítěztvím, má-li být démon položen na lopatky, musejí se utkat. On však již nebude bojovat bez zábran, nahý jako před volbami, použije jejich zbraně. „Non, je ne regrette rien!“ zvolal a dal au revoir buldozerské minulosti, tedy absenci taktiky. Třebaže mu volby prohrály sociální sítě, kde „najatí agenti“ organizovali vajíčkové útoky, začal s ohromující pílí využívat Facebook k další komunikaci s okolím. Třebaže mu volby prohrála znepřátelená média, založil vlastní zpravodajský server. Třes, bušení, zalykání polevily. Paroubek se baví.
V den rozhodujícího volebního sjezdu sociálních demokratů, kam se rozhodl nejet, neboť se mu nedostalo dostatečného pozvání, zveřejňuje deník Blesk, ten, co přinášel démonické zprávy o jeho pupku, obsáhlý projev straníkům. „Když jsem odcházel z čela ČSSD poté, co sice volby vyhrála, avšak s výsledkem, který neodpovídal mým očekáváním, komentoval jsem to refrénem z písně Edith Piaf: Non, je ne regrette rien, což volně přeloženo znamená Ničeho nelituji!,“ vzkázal delegátům Paroubek a vzápětí zpražil Škromacha, že je politický rutinér a lenoch bez vlastních myšlenek.
Vyhrál nad ČSSD – jako v čítárně to vypadalo na sjezdu na brněnském výstavišti! Využil zároveň tištěná média, zvýšil jim zisk, za což ho budou jistě nakladatelé milovat, a ještě se rozveselil. Rozhodl se věnovat úspěšnému projevu celou kapitolu v chystaném bestselleru. Ale ten má ještě měsíc, dva, tři čas. Teď je příhodná doba na to rozdat si to s koalicí.
Proti koalici!
Odmítl názor šéfa ČSSD Bohuslava Sobotky o zneužívání institutu hlasování o nedůvěře. „Neumím si představit, že kdyby se hlasovalo o nedůvěře vládě, že by jí sociálnědemokratičtí poslanci vyjádřili důvěru. To já nevím, jestli to vědí, a je mi to vcelku jedno,“ řekl zaníceně v souvislosti s ProMoPro. Pasoval se tak do role statného obranářského gardisty a dodal, že využije všech příležitostí odstavit vládu, jež ničí sociální stát, chce privatizovat důchody a zvyšuje daně jen těm, kteří se nedokáží účinně bránit.
Předpověděl též na svém zpravodajském serveru další masové protesty občanů v ulicích. Příčinou podle něj bude stres z asociální vládní politiky. Zopakoval také dřívější prognózu, že se bude Nečasův kabinet během jara pod vnějším i vnitřním tlakem rozkládat. „Dnes už se ani nejzarytější stoupenec vlády v médiích neodváží nahlas říci, že Česku vládne kabinet rozpočtové odpovědnosti, práva a boje proti korupci,“ zanalyzoval.
Možná na tato slova jeho fanklub uslyší a přidají se další a další, co my víme. Ve svém nitru Paroubek už trojkoalici porazil. Nyní je čas vyrazit kupředu. Má dobře našlápnuto. Plán již existuje.
Výš a výš
Míří k České straně národně socialistické (ČSNS). Úvahy o jeho spojení se stranou popsal jeho někdejší poradce a novopečený člen národních socialistů Jiří Vyvadil. „Jako předseda vlády a předseda nejsilnější politické strany si osvojil moderní metody politické práce zaměřené na získání podpory veřejnosti, a proto je jednoznačně zaměřen na politický úspěch. A přirozeně by si i přál, aby ČSNS předstihla ČSSD či byla důstojným soupeřem,“ uvedl na konto Paroubka Vyvadil. Rovněž se rozpovídal o možném přestupu Paroubkovy manželky Petry, ženy, která opustila ČSSD už před brněnským sjezdem. Ta, aby získala sympatie veřejnosti a usmířila ji s Jiřím, prohlásila, že by na Hradě místo něj radši viděla manželku současného prezidenta Livii Klausovou. Tu lidé mají rádi stejně jako Václava Klause.
Rodině Paroubkových lze vytknout cokoli, vždy se něco našlo a najde, ale nelze jí upřít jediné: vizi. Tato není zemanovská s pouhým cílem oslabení ČSSD. Toto je promyšlená vize návratu. Obecně vzato je vize pro politickou stranu či politika důležitější než cokoli jiného. Kdo ji má – a ČSSD to nyní opravdu není – vítězí.
