Paroubkova obtížná volba

V případě politické dohody by se předseda ČSSD mohl stát šéfem Poslanecké sněmovny

To, zda je, či není Paroubkovo jednání vůči Miloslavu Vlčkovi fér, nechť si mezi sebou vyřídí oba pánové, potažmo vedení ČSSD. První je jejím předsedou a druhého nominovala táž strana do čela Poslanecké sněmovny. Pravda, stalo se to na sklonku léta 2006, kdy „horní komora“ nebyla týdny s to zvolit si vedení a tím začít fungovat a umožnit Paroubkově vládě podat demisi. Poněvadž se zároveň ODS, ČSSD, lidovci a zelení nebyli schopní dohodnout, kdo s kým vlastně vytvoří vládu, nebylo ani jasné, která z obou „velkých“ stran odejde do opozice. ČSSD sice skončila ve volbách druhá za ODS, ale s KSČM dala dohromady stejných sto mandátů jako ODS, KDU-ČSL a Strana zelených. „Hvězdná hodina“ poslanců Michala Pohanky a Miloše Melčáka měla přijít až počátkem roku 2007 - poté, co první Topolánkova vláda nepřežila ve sněmovně hlasování o důvěře.
Až do poloviny prosince 2006, kdy výkonná rada ODS „zatrhla“ Mirku Topolánkovi jinou než pravo-středovou variantu vlády, mohl Lidový dům doufat, že buď získá vládní křesla v nějaké „široké“ koalici, anebo že Topolánek zkrachuje a vládu bude nakonec sestavovat ČSSD. Proto Jiří Paroubek setrvával v pozici „nezadaného mládence“ a funkci předsedy sněmovny přenechal málo známému poslanci ČSSD Miloslavu Vlčkovi. Ten při své instalaci musel slíbit, že by z čela sněmovny odstoupil dříve, než by musel jmenovat osobu, kterou by prezident při třetím pokusu pověřil sestavením vlády. Taková situace nenastala a Vlček už dvacet měsíců setrvává ve funkci, ačkoli byl považován za předsedu dočasného. Není zrovna brilantní při řízení jejích schůzí, ale chová se celkem neutrálně. Aktivně se nezapojuje do honů na vládní koalici a do Lidového domu si dennodenně nechodí pro rozumy. Nepatří k Paroubkovým oblíbencům, a už proto ne k těm figurám ČSSD, jež by strany vládní koalice toužily „sestřelit“. Však také nevyšly ČSSD vstříc, když zhruba před rokem vyvinula v kuloárech sněmovny tlak na „převolení“ jejího předsedy. Paroubek se však tehdy jevil koaličníkům velmi nekooperativně a oni se odmítli zaručit, že mu v případě Vlčkova odstoupení pomohou stát se jeho nástupcem. ČSSD nemohla riskovat, že Vlčka nakonec vystřídá někdo z koalice a musela vzít na vědomí, že její předseda zůstane řadovým poslancem. Teď by se to však mohlo změnit.
„Myslím si, že to není vyloučeno, a mně to nijak nevadí… Já bych to případně uvítal. Pokud bude taková dohoda, hlasoval bych pro,“ řekl v televizi Mirek Topolánek. Dodav, že po nabídce ČSSD převzít spoluodpovědnost za české předsednictví EU se dá „očekávat požadavek na post nejvyšší“. Paroubek reagoval stroze: „Diskusi o tom, jak docílit úspěšného českého předsednictví Rady EU vítám, politiku v podobě handlu, výměny principů za křesla odmítám.“ Podobnou nabídku prý slyšel poprvé a byl překvapen podobně jako v ODS její první místopředseda Pavel Bém. Ten Topolánka obvinil, že jedná za zády grémia ODS a že jeho prohlášení „vytváří zcela novou politickou situaci, která může znamenat obrat v našich dosavadních postojích k této straně“. Může být. I když od pražského primátora, jenž s ČSSD vládl souladně čtyři léta na pražské radnici, zní takové varování nepřesvědčivě.
Vraťme se však k Paroubkovi, který už svoje původní stanovisko změkčil. O funkci předsedy sněmovny je ochoten uvažovat, pokud ODS splní podmínky související s naším předsednictvím EU. Jde zejména o urychlenou ratifikaci Lisabonské smlouvy, zahájení seriózní debaty o zavedení eura a také o to, „jak zajistit určitý vliv ČSSD na průběh evropského předsednictví“. Tento vliv a dodejme dohled by ČSSD měla, pokud by se Paroubek stal po prezidentovi a předsedovi Senátu třetím nejvyšším ústavním činitelem České republiky. Schválení Lisabonské smlouvy „v termínu co nejrychlejším“ musí vyhovovat i Topolánkovi už jen proto, že ji jako premiér podepsal. A debata o zavedení eura může být přece seriózní, aniž by se při ní musela koalice schvátit a euro být zavedeno pozítří. Nastane-li politická dohoda, čili nebude-li mít vláda alespoň půl roku ČSSD „za krkem“, Paroubkovi pomohou do čela sněmovny poslanci odleva doprava. Ostatně k předsedovi nejsilnější opoziční strany se funkce „náčelníka“ sněmovny, která má vládní kabinet kontrolovat, hodí.
Kvůli vzájemnému nepřátelství, jež od předvolební kampaně 2006 přiživují v řadách svých příznivců ODS i ČSSD, má však teď Paroubek před sebou dilema: Budou voliči ČSSD považovat za úspěch, stane-li se šéfem sněmovny, anebo dohodu s ODS označí za zradu? Koaliční spojení s ODS v několika krajích, ačkoli nesmiřitelnou kampaň před krajskými volbami vedla ČSSD právě proti ní, Paroubkovi jeho rozhodování neulehčí. Navíc se po našem předsednictví EU strany začnou proti sobě šikovat, poněvadž „velké“ volby do sněmovny budou na dohled. Poté, co by Paroubek v čele sněmovny s ODS částečně spolupracoval, bude takový manévr pro ČSSD obtížnější.