Paroubkovy děti

Povolební síto je řídké a leccos jím propadne

Kdosi z náruživých stoupenců zákona o registrovaném partnerství napadl Václava Klause, že chápe rodinu jako továrnu na děti. Prezident to oprávněně ponechal bez povšimnutí. S tímto názorem nemá cenu polemizovat. Tím spíše, že manželství sice vzniká často kvůli sexuální harmonii, jako způsob finančního zajištění jednoho z partnerů nebo jako forma majetkových fúzí, nicméně děti jsou pořád ještě jeho hlavním produktem. Byť by se často nejdříve jevily jako produkt vedlejší.
V tom lze souhlasit i s lidovci, kteří se postavili do čela předvolebního vábení rodin s dětmi, než je ČSSD předběhla. Sociální demokraté se tradičně vyznačují spíše přímočarostí myšlení než rafinovanými intelektuálskými zákrutami, ale společné zdanění manželů promysleli na hodně tahů dopředu. A to dokonce ještě bez přímé účasti jednoho z největších současných státníků Jiřího Paroubka. Dokonce to bylo promyšleno do míry, která překvapila i ministra financí, protože se ukázalo, že Češi nejsou žádní finanční nedouci a na možnost ušetřit reagují bystře.
Společným zdaněním na sebe vláda upletla bič, protože dopady tohoto kroku na veřejné rozpočty budou podstatně vyšší, než se původně počítalo. A především ho upletla na vládu příští, ať už bude složena z blízkých nebo vzdálenějších politických příbuzných současných ministrů či z docela cizích lidí. Ale krok je to – podpora rodin s dětmi – správným směrem, jinak by ho neměly ve svém volebním programu všechny ambiciózní politické strany, že? Pro vládní strany, speciálně sociální demokracii, to má ještě ten podstatný půvab, že může své velkorysé sliby o hodnotných prémiích za zplození potomků podpořit hmatatelným avansem ve formě společného zdanění. Z biologických příčin je to ruka nabídnutá především mladé a mladší generaci, která jednak není hlavní voličskou oporou sociální demokracie, jednak je mezi ní největší množství nerozhodnutých voličů. Občanští demokraté ani Zelení se do této přetahované ještě s plnou vehemencí nezapojili, ale brzy tak jistě učiní, protože zpochybňování něčeho, čehož kus už reálně leží na stole, k úspěšnému volebnímu výsledku nevede.
Ne že by rodinná a dětská karta nebyla vytažena už v minulosti. Razance, s jakou nyní zejména ČSSD vyjela po dráze podpory rodin s dětmi, je ovšem výjimečná. Není to tak dávno, co Jiří Paroubek s Bohuslavem Sobotkou ostře kritizovali ODS, že je fiskálně nezodpovědná, když hlasovala, ovšem s podporou řady sociálních demokratů a komunistů, pro lidovecký návrh jednorázově zvýšit rodičovský příspěvek na 7600 korun. Lepší by prý bylo rozložit to do několika let. To by asi bylo. Ale jak se s touto opatrností snoubí závazek dát rodičům - podle pořadí narozeného dítěte - šedesát, devadesát, sto dvacet tisíc korun? O zvýšení rodičovského příspěvku na deset tisíc korun ani nemluvě.
Jiří Paroubek doufá, že díky finanční motivaci bude mladým více do skoku, takže se třeba i zopakuje natalitní boom ze sedmdesátých let. To by opravdu mohlo změnit parametry penzijní reformy a postupně zmírnit i finanční napětí ve zdravotnictví. Na druhé straně je tu ale armáda chronických – ze subjektivních i objektivních důvodů – příjemců sociálních dávek a podpor a není vyloučeno, že by se populační exploze odrazila hlavně v jejich řadách. Což by nejenže nevedlo k vyšším příjmům z daňového zatížení práce, ale patrně by to sociální síť napnulo opravdu k prasknutí.
Bankovní rada ČNB neposkytuje takový příklad brilantního plnění svého poslání, aby jí člověk toleroval občas projevovanou zpupnost. Tentokrát je však třeba dát viceguvernéru Miroslavu Singerovi za pravdu, když předvolební sliby označil za děsivé. Nejde jen o vyšší porodné. To rozloženo v čase vyjde státní rozpočet levněji než zastropování základu pro sociální pojištění. Jde o to, že koruna ke koruně jdou náklady na předvolební sliby i ze stejných pohnutek už učiněné kroky do desetimiliard, takže i vicepremiér Jiří Havel konstatuje, že jsme již na hranici konvergenčních kritérií.
Naštěstí známe své pappenheimské a víme, že žádný volební guláš se nejí vařicí. Povolební síto je řídké a leccos jím propadne. Kdosi oprávněně připomněl období před volbami v roce 2002, kdy Vladimír Špidla mluvil o tom, že děti nesmějí být sociálním rizikem, a proto prý vznikne svěřenecký fond. Do něho stát vloží na první dítě padesát a na druhé šedesát tisíc korun, které budou úročeny, takže jejich výše dále vzroste a rodiče je budou moci postupně použít na financování vzdělání ratolestí. Kde je tomu slibu konec? Asi se nad ním zavřela hladina Vajgaru.