Za fasádou sociálního státu socialisté nelítostně zdražují
Jak byste srovnal Paroubka s Blairem, ptal se mě rozhlasový moderátor v rozhovoru sotva týden po Paroubkově nástupu do úřadu. Protože jsem tehdy ještě o panu Paroubkovi nic nevěděl, slíbil jsem, že ho budu ostře sledovat a za pár měsíců na něho udělám recenzi.
Dobře zvládnutá role.
A panu Paroubkovi nejprve pochvala, že svůj herecký výkon v roli Blaira odvádí několikanásobně lépe než jeho předchůdce, kterému se dařilo být Blairovým vizuálním klonem, ale na roli Blaira neměl, ani když se k tomu stal právníkem jako Blair sám. Herec Paroubek, s vědomím, že Blaira nezvládne vizuálně ani s pomocí nejlepších maskérů, si na to vzal metodiku newyorské herecké školy method-acting (po vzoru Branda, Hoffmana a Hackmana) a hraje Blaira přeblairovaného, blairovštějšího, než umí Blair sám. Blairovsky poletuje po světě, kamarádí se s diktátory a nabízí jim zprostředkovatelské služby. Ve dvou měsících toho zvládá tolik, co Blair za rok. Prezidentovi se snaží nasadit chomout ještě těsnější než Blair královské rodině. Ukazuje se na festivalech a dává se fotografovat s hvězdami showbyznysového nebe. Pro své hlavní politické protivníky nachází chlapská slova chvály, mezi nimiž o to silněji vyniká ironická a jakoby náhodná připomínka jejich nedostatků, už dávno dobře omletých v médiích. Určitě nepotrvá dlouho, než se probere z hypnózy mrtvou ústavou a konvertuje na Blairův euroreformismus, jakmile pro něj zjistí dostatečné sympatie u českých voličů.
S Paroubkem přichází na svět jakási česká obdoba blairovské „nové“ sociální demokracie, která po delší době nepůsobí trapně a nedělá veřejnou ostudu. Ze sociální demokracie se stává dobré a na pohled i poslech „čisté“ show. Co Paroubek řekne, zní srozumitelně, jako by to dávalo smysl, a skóruje v sondážích voličských preferencí. Stejně jako Blair před svým prvním zvolením i ve svém prvním vládním období.
Třetí cesta.
Britům trvalo pět let, než prokoukli, že jim Blair lže. Paroubkovi to i při jeho akceleraci blairovské transformace politické levice může každopádně vydržet do voleb. A za rok se můžeme probudit s komunisty ve vládě, i když - pravda - třeba na žádost Paroubka přejmenovanými. Na to, že tím Paroubek komunisty zničí, jako je zničil Mitterrand, když je vzal do vlády a ukázal, jaká jsou to nemehla, by bylo riskantní spoléhat. Paroubek není Mitterrand a Česko není Francie.
Ale ze všeho nejlíp Paroubek od Blaira bleskurychle odkoukal ten geniální trik, jak politickou pravici nadlouho odstavit od válu: Krást jí všechny nápady, které jsou u veřejnosti populární, a pak je předkládat jako svoje. Jak jsme si mohli už všimnout na bleskurychlé adopci snižování daní. Blair to dosud dokázal s každým nápadem, jehož oznámením konzervativcům narostlo nějaké procentíčko. Proto ho tolik lidí pokládá za „konzervativního socialistu“. Politologové na konzervativně-socialistický blairismus už dávno vymysleli vědecký termín „třetí cesta“. To je politika, která nemá ideologické principy, jimiž by se řídila, protože jejím jediným principem a cílem je udržet se za každou cenu u moci.
Tak se mohlo stát, že pod Blairovou „sociálně angažovanou“ vládou ti nejbohatší zbohatli, ti nejchudší zchudli a všechno to platí střední třída. Za fasádou sociálního státu pod českými socialisty dochází k největšímu zdražování základních životních výdajů, od energetiky, přes dopravu, DPH, po paušální živnostenskou daň bez ohledu na výdělek, které opět nejvíc postihuje ty nejchudší, než z nich stačí nějaká střední třída vyrůst.
Co s ním?
„Třetí cesta“ je jev celoevropský a těžko si představit, s jakým vítězným nápadem pravice ještě může přijít, který by se levice nezdráhala ukrást, aby mohla navždy vládnout. Politické soupeření a voličské preference se budou čím dál méně řídit rozdílnými politickými principy a čím dál více popularitou a charismatem politických osobností. Tony Blair je role, která bude mnohé politiky – jako nyní Paroubka – svádět k napodobování. Čím déle a čím více jich bude vládnout, tím vzdálenější, dávnější a menší budou role konzervativních osobností. Koho se mladí konzervativci mohou učit hrát v době, kdy bezmála jediným seriózním vládnoucím konzervativcem je Dzurinda? Paroubkův herecký výkon se na české politické scéně bude těžko překonávat. Taky kdo na pravici by uměl koho jak zahrát? Topolánek Berlusconiho? Tlustý Churchilla? Zahradil Thatcherovou? A tak co s tím Paroubkem? Babo, raď. Porazit ho ve volbách nebude legrace. Zastřelit ho by bylo neetické. Snad už jen mu začít hledat nějaké ty kostlivce ve skříni. Každý politik přece nějaké musí mít, jinak by se nemohl stát politikem.
