Topolánkův sed na Paroubkův lep? Tak jasné to není
Lesáci mají na rozdíl od českých politiků jasno. Topoly se roubují, když je potřeba zkrátit jejich takzvané obmýtí čili období mezi vysazením a pokácením. Do středy se zdálo, že i šéf ODS Mirek Topolánek je ochoten přijmout záchrannou mízu premiéra Jiřího Paroubka pouze za cenu zkrácení čtyřletého volebního „obmýtí“ na jeden rok. Jenže v Kramářově vile to sociálně demokratický Mičurin vzal pěkně od podlahy. V klidu za plentou provedl zmlazovací řez a od Topolánka vzdálil předsedu zelených Martina Bursíka i šéflidovce Miroslava Kalouska. Jakkoli Topolánek tvrdil, že s Paroubkem bude dál jednat jen jménem celé stovkové trojkoalice, ta se mu v pátek začala rozpadat. Aby ne, když šéf ODS mezitím začal Paroubkovi navrhovat dvě varianty, z nichž žádná nepočítá s trojkoalicí a jedna dokonce ani s předčasnými volbami.
Vypadá to, že středa byla pro Paroubka dnem triumfu jeho vůle. Topolánka dostal na lopatu už jen kulisami schůzky. Vylákal jej samotného k sobě nahoru na Letnou, kde mu dal přivonět k vysněnému premiérskému luxusu. Podobně prý kdysi Němci lámali Fučíka pohledem z rampy Hradu na Prahu se slovy, že bude stejně krásná, až on tu nebude. Podstatnější je, že Paroubek hodil Topolánkovi v hodině dvanácté záchranné lano před hněvem prezidenta Klause. Nebýt premiérem navrženého průlomového čtrnáctidenního horizontu pro dohodu mezi ČSSD a ODS, mohl Topolánek při schůzce s hlavou státu minulý pátek pohořet rovnou. Takto mu dal Klaus ještě týden čas. Je jen nepochopitelné, proč se Hrad bojí využít ústavních instrumentů a nechce Topolánka oficiálně pověřit sestavením vlády, přestože po Topolánkově páteční rezignaci na svůj dosud neoficiální sestavovací mandát ztrácí vlastně celá partie kormidelníka.
Jenže Topolánkův sed na Paroubkův lep není tak horký, jak se zdálo. Že se předseda ODS vzdal naděje usednout ve vládě s lidovci a zelenými, ještě neznamená smrt tohoto dva měsíce poctivě cizelovaného spojenectví. Mimo jiné i proto, že by to Kalouskovi i Bursíkovi mohlo zlomit vaz v jejich partajích, kde krach pravicové varianty vyhlížejí tamní levicová křídla. Bursíkovo avizované vystoupení z trojkoalice spíš než prohru naznačuje, že příští kabinet nebude ani čtyřletou vládou samotné ODS s duhovou tolerancí ČSSD, lidovců a zelených nebo jen prozatímním úřednickým řešením do předčasných voleb, což chce Topolánek, ale ani menšinovou vládou ODS podporovanou exkluzivně ČSSD (což by byla opoziční smlouva) nebo úřednickou vládou vydržovanou dvěma nejsilnějšími stranami, což si naopak přeje Paroubek. Existuje totiž ještě jeden model. „Sestřelitelnost“ Topolánkova kabinetu by mohla být zajištěna neutralitou zelených, za což by Paroubek mohl přislíbit ad hoc toleranci buď sestavě ODS a lidovců, nebo jen občanských demokratů a ministrů delegovaných ČSSD.
Ať však ODS v příštích dnech dohodne s ČSSD cokoli, pod smluvním nátěrem bude v praxi čili ve sněmovně stále prosakovat důkladně založený trojkoaliční vztah. S pravicovou stovkou v zádech by se Topolánkův tým mohl pustit do některých slíbených reforem, pro své zákony by mohl hledat podporu napříč sněmovnou. Tak jak to dělaly - koalice nekoalice - dosavadní vlády sociálních demokratů. Podobnou dvojí hru by ale mohl hrát i Paroubek. Uloví-li časem v nechráněné oboře zelených kusy, s jejichž pomocí dokáže ze stovkového levicového stáda vytvořit většinu, může Topolánka sestřelit a ihned nahradit.
Paroubek dobře ví, že bez důkladných smluvních pojistek mu Topolánek sesedne z lopaty hned po sněmovním hlasování o důvěře. Co všechno proto asi bude součástí jeho záhadného „komplexního řešení“, jehož podrobnosti se veřejnost nemá dozvědět ani za osm let? Dá se třeba mlčet o současné dopravní krizi v „modrém“ ústeckém kraji (viz stranu 38) výměnou za beztrestnost sociálnědemokratických korupčních skandálů. Hodně temné by bylo zametení Kubicovy zprávy pod stůl. Paroubek překvapivě sdělil, že dohoda se nemá týkat volby příštího prezidenta, ale co když se to jen nemá dovědět veřejnost?
Bůh nás chraň od zmatků, jestliže se ODS s ČSSD nedohodnou. V opačném případě má ale Topolánek jednu jistotu. Ať nakonec v šeru malostranských paláců podepíše cokoli, potenci vyvolat předčasné volby mu protivník vzít nemůže. Spojí-li jeho vláda časem nějaký zákon s hlasováním o důvěře, postačí sto odhodlaných extrojkoaličníků…
