O nezdravém stavu české politiky svědčí také nízký zájem o členství ve stranách
Autor dnešního Makra chce učinit hned na začátku doznání: zdrojem inspirace pro porovnání počtu členů politických stran a členství v zájmových spolcích je pravidelná rubrika Bagehot v proslulém týdeníku The Economist. Ten dospěl k závěru, že tři hlavní strany v Británii, kolébce parlamentní demokracie, mají méně členů než Královská společnost na ochranu ptactva. Například členská základna konzervativců se od padesátých let minulého století scvrkla na jednu sedmnáctinu. A to jich bývávaly tři miliony. Ačkoli Británie neprožila období, kdy, řečeno s Curziem Malapartem, vše, co nebylo zakázané, bylo povinné“, je úbytek členské základny dramatický. Vede však spíše k povzdechu nad potřebou technologické změny“ ve fungování politických stran a jejich kontaktu s elektorátem než k obavám o britskou demokracii. V Česku by neměl mizivý sex-appeal politických stran po pádu komunismu zas až tak překvapit, nicméně implikace velmi nízké početnosti straníků pro demokratický proces jsou hodně podstatné: strany jsou malé, ale v případě politického úspěchu jejich představitelé disponují kontrolou nad veřejnými prostředky v řádu vysoko překračujícím sto miliard korun ročně. Mandatorní výdaje typu obsluha státního dluhu či výplata penzí a platů zaměstnancům ve veřejném sektoru se nepočítají. To, co do české politiky nebo spíše do jejího pozadí přitáhlo tak podivné typy, je onen vytěžitelný substrát“, tedy výdaje na nákupy všeho možného zboží a služeb a samozřejmě výdaje na investice. Jestliže členství v politické straně nebylo bůhvíjak lákavé z historických důvodů, pak současná strašlivá pověst politických stran jako hnízd loupeživých rytířů pochopitelně zájem o vstup do nich snižuje ještě více. A paralelně motivuje již existující členy, kteří se obávají negativního reputačního kapitálu, k úvahám, zda nehodit ručník do ringu. Bude tomu tak do té doby, dokud nebude k dispozici alespoň pár přesvědčivých příkladů očisty.
Pro politické strany v Česku sice porovnání s ochránci ptactva nedopadá tak tristně jako v Albionu, Česká společnost ornitologická uvádí pouze 2100 členů (i to je ale dvaapůlkrát víc než hlásí Věci veřejné). To myslivců je přes klesající stavy skoro stejně jako členů ODS, ČSSD a lidovců dohromady. Zahrádkářů je ještě víc. A co teprve dobrovolní hasiči: síla, na níž stojí venkov. S 345 tisíci členů a 46tisícovou zásobou nové krve“ ve věku do osmnácti let přečíslí dobrovolní hasiči všechny politicky organizované v Česku dohromady. Taky včelaři prý po letech zase rostou, byť jejich 46 tisíc členů je jen zlomek členů nejrůznějších sportovních spolků, svazů a jednot, který přesahuje 1,5 milionu lidí.
Jinak řečeno, vzývaná politická katarze se zatím nekoná. Vůbec to neznamená, že by Češi nevěděli, co je komunita, a že by třeba spolkový život skomíral. Česká politika je nemocná velmi, česká společnost nikoli.
KAM SE HRABOU NA SPOLKY Počty členů parlamentních politických stran v ČR a zájmových organizací
ODS. (III 2012)
25 892
KSČM. (XII 2011)
56 763
ČSSD. (III 2012)
23 802
TOP 09. (V 2012)
4 153
813 VV.
LIDEM.
KDU-ČSL.
33 500
1 500 ZELENÍ.
O autorovi| MIROSLAV ZÁMEČNÍK * zamecnik@mf.cz
