Možná čtenáře překvapí, že místo „klasického“ makroekonomického tématu, často navíc spojeného s geopolitikou, je tento článek věnován něčemu tak „malému“ jako je participativní rozpočet.
Důvody jsou ale jednoduché - blížící se komunální volby, kdy různé strany i nezávislá hnutí hledají témata, a také osobní zkušenosti autorky tohoto textu, která patří k těm, kteří o participativním rozpočtu přednášejí a snaží se ho v Česku rozšířit. V posledních týdnech jsem akcí, diskusí, přednášek k participativnímu rozpočtu absolvovala hodně a spolu se zkušenostmi ze Slovenska, kde se v různých formách praktikuje, a tak už je co reflektovat.
Nebudu zde čtenáře nudit s tím, že klasickou reakcí na představení téměř čehokoliv, co je ve světě běžné, nebo bez problémů funguje, je „u nás to nejde.“ Podívejme se spíše na to, co je proces participativního rozpočtu (používáme zkratku „paroz“, protože PR už je zabrané a nebylo vhodné ho úplně asociovat s propagandou) a jaké námitky či obavy se v souvislosti s tímto zapojením veřejnosti do rozpočtu obce/města objevují.
Participativní rozpočet se dnes používá v nějakých dvou až třech tisících městech a obcích na světě. A protože už je s ním zkušenost – a to kladná – má i svá kritéria dle OSN. Ta říkají, že se rozhoduje o financích na úrovni města, či jeho části. Je to opakovaný proces, rozdělený do etap s jasným harmonogramem.
Best practice
Základem procesu je diskuse a jeho nedílnou součástí závěrečné zhodnocení, jaké projekty se realizovaly, jaké ne a proč. První participativní rozpočet se odehrál na konci 80. let v brazilské Porto Alegre (v Latinské Americe je také nejrozšířenější) v době, kdy město bylo v katastrofální situaci. Zadlužené, obklopené korupcí a klientelistickými vazbami se značnými sociálními problémy. Participativní rozpočet pomohl situaci zlepšit, tak výrazně, že je dokonce i Světovou bankou pokládán za „best practice“, za nástroj hodný napodobení.
V praxi se z rozpočtu města/obce vyčlení určitá část – nejprve obvykle fixní nižší částka, později jedno procento rozpočtu, které pak roste (v Porto Alegre je to dnes asi 20 procent) - o kterém budou občané rozhodovat přímo. Známe ale i varianty, kdy občané stanovují priority v rámci rozpočtu, např. posílení určité rozpočtové kapitoly. V našem okolí (Polsko, Slovensko) je ale silnější první varianta, kdy se občané scházejí a předkládají své návrhy na zlepšení života ve městě, ať už podle zájmových komunit, nebo možná efektivněji dle čtvrtí.
Diskuze místo nadávání u piva
Nedílnou součástí participativního rozpočtu je proces deliberace, neboli veřejného zvažování, kdy se návrhy a projekty nejen představují, ale diskutuje se o nich z hlediska priorit města. Konstruktivní diskuse, hledání kompromisů je přitom něco, co nám v Česku zoufale nejde, takže proces participativního rozpočtu lze brát i jako vzdělávací proces k plnoprávnému občanství, místo neustálého brblání u piva.
V některých obcích se hledá konsenzus i k uskutečnění projektů, někde se hlasuje, s tím, že jinou má hlas váhu, když se občan účastní přímo veřejného shromáždění a jinou, když jen klikne na internetu. Poté nadchází samotná realizace, kterou má na starosti město, ale někdy bývá doprovázeno dobrovolnickou prací občanů. Kontrola uskutečnění projektů, financování a efektivity vynaložených prostředků je částí poslední, než celé kolečko začne znovu.
Kromě toho, že participativní rozpočet podporuje vyšší aktivitu občanů a jejich vazbu k městu, obzvláště ve spojení se systémem Otevřených dat (Open data), je také zajímavým antikorupčním nástrojem. Nedílnou součástí je vzdělávání: jak město hospodaří, odkud bere zdroje, jak je utrácí, udržitelnost financování (např. přílišný důraz na evropské fondy) zveřejňování smluv, veřejné zakázky, kdo a jak rozhodl, podle jakých kritérií atd. Pak se občané mohou vyvarovat překvapivých zpráv, že jim chce starosta zprivatizovat obecní lesy, koupaliště, rybníky nebo kulturní dům (reálné zkušenosti z debat s občany).
Výmluvy, výmluvy
Kromě klasiky „u nás to nejde“, zaznívají na všech místech v republice stejné námitky, z nichž vybírám ty nejfrekventovanější:
Lidé jsou pasivní a nechodí nám ani na zastupitelstvo. Současné možnosti účasti občana jsou dosti omezené a s velmi nejistým výsledkem (např. petice). Zasedání zastupitelstva se může stát frustrujícím zážitkem, kdy má občan často dojem (a on to často nebude jen dojem), že hlasování je stejně už domluveno a jeho vliv je pouze symbolický. Často podle hesla „povídejte si, co chcete, my si to uděláme po svém.“
Na participativní rozpočet nemáme zdroje. Proces participativního rozpočtu byl téměř vždy zaváděn za těžké ekonomické situace. Empirické zkušenosti ze světa jsou pozitivní. Občané zkrátka jinak snášejí „úspory“, když o nich mohou přímo spolurozhodovat.
Lidé tomu nerozumí a budou zdroje alokovat na nesmysly. Lidé možná nerozumí detailnímu sestavování rozpočtu (i když právě paroz jim tento proces přiblíží), ale zato jsou odborníky na to, jak se jim v dané obci žije. Veřejná setkávání, proces diskuse a deliberace proto nebezpečí utrácení za „zbytečnosti“ omezují.
Ještě dvě poznámky na závěr. Participativní rozpočet není nástrojem boje mezi občany a zastupiteli (také se někdy vyskytuje otázka: co budou dělat zastupitelé, když občané budou mít tu drzost si o rozpočtu či jeho části rozhodnout sami?) Naopak, participativní rozpočet je nástrojem spolupráce a lepšího poznávání potřeb občanů i zastupitelů. Zastupitelskou demokracii neruší, ale doplňuje.
Zájem o participativní rozpočet roste a spolu s blížícím se termínem komunálních voleb je stále aktuálnější. Je proto potřeba jasně říci: participativní rozpočet není technikálie, kdy občanům jako psovi kost hodíme menší částku s tím, že nás s nadšením zvolí.
Participativní rozpočet je princip. Princip, kdy zastupitelstvo nebere občany jako obtížný hmyz, ani nutné zlo, jehož sympatie jsou nutné pro (znovu)zvolení, nýbrž partnery, kterým se jednak sdělují a vysvětlují zásadní informace a se kterými se spolupracuje celé čtyři roky na tom, aby byl život v jejich obci příjemnější. Aby v něm nevládli developeři, kteří zastaví každou zelenou plochu, aby se nerozprodal obecní majetek (jako třeba vodovody a kanalizace) a nenechal se na nich napakovat soukromý investor, aby se neomezovala veřejná doprava kvůli podpoře aquaparků atd. atd.
Participativní rozpočet je jedním z nástrojů, který z brblajících „ovčanů“ dělá zodpovědné občany. A to potřebujeme jako sůl.
Podrobnější info najdete na www.participativnirozpocet.cz
Čtěte další komentáře Ilony Švihlíkové:
Euroasijská unie jako nová hrozba?
Tabu monetizace aneb Změňte peníze!
Zemní plyn jako strategická zbraň?
Mýty českého zahraničního obchodu
Ilona Švihlíková hodnotí uplynulý rok: Fáze kapitalismu aneb Co je normální?
Minimální mzda jako překážka pokroku
Rozhovor s Ilonou Švihlíkovou: Plať daně, kde máš zisky. Matku si měj třeba ve vesmíru
Autorka působí na Vysoké škole mezinárodních a veřejných vztahů v Praze, kde vede katedru politických, společenských věd a ekonomie. Je kritičkou globalizace a kapitalismu, na toto téma vydala v roce 2010 knihu „Globalizace a krize“. Je koordinátorkou občanské iniciativy Alternativa Zdola, která mimo jiné hledá alternativní ekonomické systémy.
ČLÁNKY DO MAILU