Před 14 lety Vítkovice, firma, která tady byla dříve než třeba Siemens, neměla na výplaty, a situace byla zdánlivě podobná jako dnes v OKD. Zdánlivě proto, že v případě Vítkovic bylo zřejmé, že potřebují oddlužit a provozně zeštíhlit, ale také tam už za pár měsíců byla vidět naděje, že to lze přežít.
Problém je, že OKD, tedy přinejmenším Důl Paskov nejsou ve srovnatelné, ale bohužel v podstatně horší situaci. Potkaly se totiž s hlubokou technologickou inovací, která, patřičně rozšířena, má přímo Schumpeterovsky destruktivní účinky. Říká se tomu frakování a netýká se to uhlí, nýbrž těžby břidličného plynu, a nikoli ve Frýdku-Místku, ale v USA. Frakování je to, čemu říkají Američani „gamechanger“ – zkrátka opravdu důkladně mění poměry na trhu a z do té doby drahého a dováženého zemního plynu udělal levnější a nesrovnatelně čistší (z uživatelského hlediska) náhradu uhlí. To se začalo vyvážet do světa a jeho cena na trzích velmi poklesla.
A protože nejde o obyčejný cyklický výkyv, ale o důsledek průlomové inovace, která za dva roky neskončí, budou efekty pro vysoce nákladnou těžbu uhlí často ve více než kilometrové hloubce nejen dlouhodobé, ale obávám se, že i zdrcující.
Region se změní
Paskov nejsou Vítkovice, bohužel pro havíře. Kdyby jej šlo zachránit prostě tím, že vláda zasubvencuje období, než se poměry na trhu zase zlepší, byl by argument jediný. Že vláda nemá co subvencovat vlastníka, který na posledním komoditním supercyklu fantasticky vydělal. Že frajer by se teď také postaral o lidi, o tom jsem v Euru psal už před časem. To bude zaměstnávat politiku na lokální a celostátní úrovni ještě dlouho, ale podstatné je něco jiného: celý region za tyto či jiné peníze tak jako tak projde nevratnou strukturální změnou, stejně jako jiné před ním.
V Americe se jeďte podívat do Pittsburghu v Pensylvánii, v Německu do Porúří, protože Praha, která koneckonců přišla o valnou většinu průmyslu v podstatě zcela bezbolestně, není relevantní příklad. Přechod k budoucnosti bude v případě Ostravy úplně jiný než v případě Prahy, kde se v historicky krátkých dvaceti letech dopracovala k postindustriální ekonomické struktuře bez epizody vysoké nezaměstnanosti a lidské mizérie. Na místě fabrik jsou dnes kanceláře nebo drahé loftové byty.
Útlum v Německu stál biliony
To Porúří je mnohem instruktivnějším obrazem budoucnosti. Dodnes jde o jednu z největších polycentrických aglomerací v Evropě, která je ostatně se Slezskem spojena nejen stejnou industriální minulostí. (Koncem 19. století bylo tehdy pruské a rakouské Slezsko hlavním dodavatelem horníků pro expandující uhelné doly v Porúří a města jako Recklinghausen enbo Gelsenkirchen měla tehdy deset procent populace polského původu a polské školy).
Porúří bylo poseto asi 300 uhelnými doly, ale poslední z nich skončí v roce 2018. Útlum stál biliony v přepočtu na koruny, stejně tak jako podpora nových oborů, které by nahradily „báňskou a hutní“ strukturu, která počínaje uhlím od 60. let a hutnictvím od 70. let dostala pod konkurenční tlak levnějších producentů. Porúří dnes pochopitelně vypadá oproti době před 50 lety nesrovnatelně „zeleněji“, ale když se podíváte na demografickou mapu Německa, co neuvidíte? Po celou tu dobu patří k západoněmeckým regionům, které se fakticky vylidňují a nadprůměrně rychle stárnou. Nehledě na ohromné náklady není Porúří dodnes místem, kam by se mladí vzdělaní Němci hrnuli v očekávání kvalitního života.
Jeďte do Essenu, Duisburgu, Bochumu nebo Bottropu či Gelsenkirchenu hledat, jak by mohla vypadat budoucnost našeho industriálního pásu mezi Ostravou a Třincem. Tedy v případě, že to dopadne dobře.
Čtěte další komentáře Miroslava Zámečníka:
Před volbami je třeba zapnout mozek
