Veronika Holcová strávila poslední čtyři roky v kanadské Ottawě se svým expartnerem, diplomatem Pavlem Hrnčířem, a na tuzemské scéně téměř nebyla aktivní. V zámoří vybudovala vlastní galerii, kterou provozovala až do loňska. Po půlroční malířské pauze, nejdelší od začátku kariéry v 90. letech, ale plánuje velký návrat. Právě vystavuje v soukromé galerii Kewenig v Berlíně, následně by měla být zastoupena na třech výstavách v Česku.
* > Loni jste se vrátila z Kanady. Byl tamější pobyt pro vás produktivním obdobím?
Žila jsem v hlavním městě Ottawě, kde máte kousek od města nádherná čistá jezera a nekonečné lesy. Příroda je tam fantastická. Můj bývalý partner vedl českou ambasádu, která k mému štěstí poskytla prostory, kde jsem založila galerii G17/18. Program byl postaven na výstavách dvojic, českého a kanadského umělce. Stihli jsme udělat celkem třináct výstav. Galerie získala brzy respekt na umělecké scéně a vědělo se o ní v Montrealu i Torontu. Myslím, že díky ní se oživila i kulturní diplomacie mezi oběma zeměmi, a hlavně jsme potkali spoustu zajímavých lidí. S mým odjezdem galerie skončila, ale díky setkání s kurátorkou Ji-Yoon Han vznikla spolupráce mezi institucemi Darling Foundry v Montrealu a Futurou v Praze, kde od minulého podzimu probíhá každoroční výměnná rezidence pro kurátory a umělce.
* > Je současné kanadské výtvarné umění jiné než tuzemské?
Zase tak odlišné není, žijeme v době internetu. V posledních letech ale sílí trend, že Kanaďané dávají velký prostor inuitským umělcům nebo umělcům, kteří původní kulturu zpracovávají. Jedním z nejsledovanějších je kontroverzní Kent Monkman a na kanadském bienále se například představila Shuvinai Ashoona se sochařkou Shary Boyle.
* > Jste absolventkou pražské Akademie výtvarných umění. S kým jste studovala v ročníku?
Na AVU jsem studovala například s Krištofem Kinterou, Kateřinou Vincourovou či Josefem Bolfem. Začínala jsem velkými figurativními kresbami u Jitky Svobodové, poté jsem malovala v ateliéru Bedřicha Dlouhého, kterého po roce vystřídali Vladimír Skrepl s Jiřím Kovandou, nakonec jsem diplomovala u Vladimíra Kokolii.
* > Od začátku své kariéry, tedy od roku 1997, si vedete i malířský deník. Kolik času nad těmi kresbami strávíte?
Tento nekonečný deník začal nákupem losinských ručních papírů. Maluju na ně štětcem olejovými barvami a zaznamenávám své podvědomí. Řekla bych, že jde dokonce o jakýsi očistný proces. Těmto malovaným kresbám na papíře formátu A3 říkám Deníkové záznamy. V roce 2015 jsem je shrnula v knize Na dosah ruky, která mapuje roky 1997 až 2015. Doprovodily je tehdy texty například Petra Borkovce či Jáchyma Topola. Práce na papíře nefungují jako skici k větším kresbám či obrazům. Jsou to záznamy tak, jak je dělají mediumici (neskolení autoři, jejichž umění stojí mimo běžné psychické či sociální normy — pozn. red.). Doprovázejí moje obrazy, které naopak vznikají týdny, měsíce či roky. Obrazy potřebují čas, mnohdy se do ateliéru chodím „jen“ dívat a promýšlet, jak postupovat dál.
* > Předpokládám, že se vaše obrazy během samotného procesu ještě mění.
Mnohdy začínám obraz skvrnou, jako když čtete svůj osud z kávové sedliny. Takřka akvarelový začátek často předurčí obsah obrazu. Ano, myšlenka, se kterou k plátnu přistoupím, se během procesu může velmi změnit. Někdy je to boj, ale častěji skvělá dobrodružná cesta, kdy jsem sama překvapena výsledkem.
* > Kteří malíři patří k vašim oblíbencům?
Je jich mnoho, ale mezi největší patří skotský malíř Peter Doig či Francouz Balthus, což byl souputník Picassa, ale na rozdíl od Picassa se ho nedotkly trendy. Picasso procházel různými obdobími, nasával je jak houba, ale Balthus byl celý svůj život soustředěný na svou malbu. V tom je mi dost sympatický.
* > Vaše obrazy jsou abstraktní, snové krajiny. Je to útěk ze současné české nebo třeba kanadské reality?
Už od dětství jsem milovala obrazy, v nichž jsem se mohla procházet a ztratit. Naše zdánlivá realita je návodem k uchopení, je to past na diváka, který zabloudí díky své vlastní představivosti. Obraz by neměl kopírovat reálný svět. Měl by nabídnout něco víc. Protože realita, kterou žijeme, je často dost náročná. Máme tu díky bohu stále ještě krásnou přírodu, v níž si můžeme odpočinout a svobodně se pohybovat. Ale malované obrazy mohou být naprosto fantasmagorické, mají schopnost vytvořit úplně nový svět. Divák si může v obrazech najít různé interpretace: toto vypadá jako jeskyně, uvnitř zurčí vodopád, který je zároveň jazykem draka, dvě postavy na to všechno koukají, obraz je plný vody, jezer. Voda je v posledních kanadských obrazech všudypřítomná.
* > Krajina jiných obrazů ale zase připomíná vyprahlou Afriku.
Přírodu mám jako velkou inspiraci, je nekonečná, silná a zároveň tak strašně křehká.
* > Vaše starší krajiny často vypadají idylicky jako na obrazech německého romantika Caspara Friedricha, ale ta krajina je i tísnivá.
Caspara Friedricha mám velmi ráda, ale s tou tísní si to nemyslím. Moje krajiny a obrazy jsou různé, mapují můj život, a tak se stává, že někdy mohou odrážet i tíseň z existence a smutku nad lidským údělem. Zaznamenávám ale i radost z prožitku, krásy a štěstí, že jsme tu a máme možnost všechno vnímat a prožívat.
* > Čím jste se začala živit po skončení studia na akademii?
Nikdy v životě jsem nedělala nic jiného, než že jsem malovala. Je to něco, co jsem si vydobyla. To je velký luxus. Věděla jsem, že nebudu ani učit, ani že mě nesemele nějaká reklamní agentura, protože obojí by mi vzalo energii.
* > Z čeho jste žila?
Už na AVU jsem začala prodávat své kresby a obrazy. Když se rozhodnete být svobodný umělec bez trvalého příjmu, je to pak hodně nejisté. Stává se mi, že když už jsem úplně dole, něco se vždycky objeví. To je má životní zkušenost. Často se ozývají lidé, kteří moje díla najdou v časopisech nebo je vidí v galeriích.
* > Krištof Kintera nesl nelibě, že jeho obrazy vlastní Tomio Okamura. Je i pro vás problém prodávat díla neoblíbeným politikům či kontroverzním byznysmenům?
Nedivím se mu. K mému štěstí jsem takového nesympaťáka v ateliéru neměla. Je pravda, že obrazy si převážně kupují bohatí lidé, ale také ti, kteří si na ně pomalu našetří. Ti druzí pak většinou vůbec nesmlouvají, cení si vašeho díla, a proto respektují i vaši cenu. Naopak čím bohatší sběratel, tím víc umělce tlačí s cenou dolů. V Kanadě je to ale jiné. Stát i lidé umělce podporují, protože vědí, že je důležitý pro všechny. Kanaďané umělce pěstují.
* > Jaký je život umělce na volné noze?
Je to skvělé a zároveň těžké. Jsem pánem svého času, do ateliéru mohu přijít, kdy chci, ale současně za sebe nesu zodpovědnost. V ateliéru bývám od pondělí do pátku a někdy chodím i o víkendu. Pro mě je to můj život, je to práce, která mě naplňuje, to je myslím v životě to nejcennější. #
Veronika Holcová (46)
• Narodila se v Praze, kde vystudovala Akademii výtvarných umění. • v ročníku byla například s Krištofem Kinterou, Jánem Mančuškou či Josefem Bolfem. • vystavovala v Česku, Kanadě, polsku či Německu. • je zastoupena ve sbírkách Národní galerie v praze, soukromých sbírkách v severní americe, Evropě i Asíí. Nikdy v životě jsem nedělala nic jiného, než že jsem malovala. To je velký luxus.
O autorovi| Jiří Zatloukal, zatloukal@mf.cz
